HRAJE ZPŮSOB UKONČENÍ TRÉNINKU ROLI PŘI SPOKOJENOSTI SVĚŘENCŮ S TRÉNINKEM?

V mnoha oblastech lidského bytí se častokrát klade důraz na zanechání co nejlepšího posledního dojmu. Tento jev je velmi frekventovaný a uplatňovaný ve společenských interakcích (efekt posledního dojmu). Lze však využít i z pohledu trenéra?

A nejen v sociálních interakcích je tento fenomén hojně využíván. Například izraelský psycholog Daniel Kahneman (2011) jej testoval i na poli medicíny. Výše uvedené grafy zobrazují profily prožitků dvou pacientů, kteří podstoupili kolonoskopické vyšetření. Pacienti během tohoto vyšetření měli každých šedesát vteřin zaznačit, jakou úroveň bolesti v právě probíhajícím momentě pociťují, přičemž 0 znamená „vůbec žádná bolest” a 10 „nesnesitelná bolest”.

Jak lze z grafu vyčíst, prožitek pacientů se během procedury výrazně měnil. A zatímco procedura pacienta 1 trvala osm minut, u pacienta B trvala minut čtyřiadvacet. Z letmého pohledu na grafy a především z obsahu „bolesti“ pod lomenou křivkou by mělo být zřejmé, že mnohem více trpěl pacient B. Klíčovým faktorem je pak pochopitelně fakt, že jemu trvala procedura mnohem déle. Pakliže ale budeme aplikovat již zmíněné pravidlo ‚peak-end‘ na profily bolestí pacientů A a B, jejichž nejhorší subjektivně pociťovaný stav bolesti byl stejný – na hranici 8 – nicméně u pacienta A skončila procedura na stupni bolesti 7 a u pacienta B na stupni bolesti 1, zjistíme následující: podle očekávání si pacient A uchoval na onu proceduru mnohem horší subjektivně prožívanou vzpomínku než pacient B.

Celý princip je pak pojmenován jako ‚peak-end rule‘. To je známo jako předvídání retrospektivního hodnocení na základě hladiny bolesti hlášené v nejhorším momentě prožitku (peak) a na jeho konci (end). Z toho tedy vyplývá, že pravidlo ‚peak-end‘ funguje nejlépe tehdy, když zkoumaný subjekt ideálně zažije špatnou vzpomínku, která je ale na svém konci napravena zkušeností co nejpozitivnější. Zažití co nejhorší situace však není podmínkou pro běžné užívání tohoto psychofyziologického principu v praxi, nicméně efekt pozitivního konce nebude tak markantní.

EFEKT "STUDENÉ RUKY"

Kahneman, Fredrickson, Schreiber & Redelmeier (1993) podobný princip aplikovali i v rámci procedury tzv. „studené ruky”. V této studii účastníkům ponořili ruku až po zápěstí do téměř bolestivě ledové vody, přičemž každý z účastníků podstoupil dvě takováto měření:

Krátká procedura obnášela šedesáti vteřinové ponoření ruky do vody o teplotě 14°C, která byla vnímána jako bolestivě chladná, nikoliv však nesnesitelná. Po uplynutí šedesáti vteřin procedura skončila. Dlouhá procedura trvala devadesát vteřin, přičemž prvních šedesát vteřin se, co do teploty vody, shodovalo s krátkou procedurou. Na konci těchto šedesáti vteřin však experimentátor napustil do nádobky trochu teplejší vody tak, aby pro dalších třicet vteřin vzrostla teplota vody o 1°C. Kahneman, Fredrickson, Schreiber a Redelmeier zjistili, že účastníci tohoto experimentu volili radši devadesáti vteřinovou variantu, byť tato varianta obnášela v celé své podobě také první pokus experimentu – variantu šedesátivteřinovou.

Celých 80% účastníků  tedy dobrovolně volilo za příznivější více bolesti před menším množstvím bolesti, a to pouze za základě způsobu ukončení procedury. Tyto závěry pak byly zjištěny možností třetí volby, kterou účastníci museli podstoupit a při níž si mohli vybrat právě ze dvou již prožitých procedur (Kahneman, Fredrickson, Schreiber & Redelmeier, 1993; podle Kahenman, 2011).

(NE)SPOKOJENOST SE SLADKOSTÍ?

Studii zaměřenou na pozitivním hodnocení skutečnosti provedli také Do, Rupert a Wolford (2008), když skupinu dětí (průměrný věk deset let) otázkou ‚Jak moc jsi spokojen se sladkostí, kterou jsi dostal?‘, zkoumali vztah mezi jejich odpovědí a mírou právě prožitého uspokojení z obdržené sladkosti. Dětem byly dávány dva druhy sladkostí: první sladkost v podobě tabulky čokolády představovala ‚velmi příjemnou‘ možnost a druhá sladkost v podobě žvýkačky představovala pouze ‚středně uspokojivou‘ možnost (i tuto možnost však děti přijímaly, což dokazuje pozitivní charakter skutečnosti).

Samotné děti pak byly rozděleny do čtyř skupin (A, A+A, A+B, B), přičemž kritickým prvkem celé studie bylo srovnání skupiny A a A+B. Písmena coby označení skupin pak představují druhy sladkostí, které děti dané skupiny ve stejném pořadí obdržely: A je pro ‚velmi příjemnou‘ možnost v podobě tabulky čokolády a B pro ‚středně uspokojivou‘ možnost v podobě žvýkačky.

Výsledky studie byly následující: Děti, které obdržely sladkost pouze v podobě ‚velmi příjemné‘ možnosti A (čokoláda), respektive ji obdržely dvakrát po sobě (A+A), hodnotily svůj prožitek shodně (průměrnou) hodnotou 7. Průměrná hodnota odpovědí (uspokojení) skupiny A však byla vyšší než průměrná hodnota odpovědí (uspokojení) skupiny A+B. Byť tato skupina kromě čokolády, dostala také žvýkačku.

Výsledky tedy jasně dokazují, že uspokojení z obdržení dvou pozitivních položek, v případě, že ta méně ceněná varianta byla obdržena jako poslední, může být nižší, než uspokojení z obdržení pouze jedné, vysoce ceněné položky.

‚JAMES DEAN‘ & ‚ALEXANDER SOLZHENITSYN‘ EFEKT

Kromě těchto oblastí je pak důležitost co nejpozitivnějšího konce klíčová také při hodnocení samotného života. Diener, Wirtz a Oishi (2001) tvrdí, že pouhý konec života dokáže převážit jak kladné, tak také negativní pocity zažité během předešlých let života. Na základě odpovědí respondentů lze vyvodit, že je přijatelnější varianta báječného života s jeho náhlým koncem než varianta zažití stejného života, který ale bude pokračovat ne tak skvělými roky (‚James Dean effect‘).

Rovněž bylo uvedeno, že hrozný život, jež byl na konci obohacen o méně hrozné roky, byl respondenty hodnocen lépe než život bez tohoto obohacení (‚Alexander Solzhenitsyn effect‘). A intervence podobného principu pak byly užity i u středně těžkého života, jež byl v jednom případě ukončen středně kvalitními časy (tedy mírně lepšími), přičemž druhý život byl na časech „středně kvalitního života“ postaven celý. I v této studii dle výsledků respondentů vyvolal první případ lepší reakce než případ druhého života. Všechny tyto studie naznačují, že konec samotný života je při hodnocení celkové kvality života silně brán v potaz.

Připravili jsme pro naše svěřence psychicky nebo fyzicky vyčerpávající trénink? Ukončeme jej nějakým zábavným, byť i krátkým cvičením. Protože konec dobrý, všechno dobré!