JAK VE SPORTU CO NEJLÉPE ZAMĚŘIT SVOU POZORNOST?

Schopnost intenzivně se věnovat příslušným úkolům a odolávat okolním podnětům, což se v literatuře často označuje jako zaměření pozornosti, tvoří důležitou složku sportovcovy výkonnosti.

Dochází k ní v situaci, kdy jedinec v určitou chvíli některé informace zpracovává, zatímco jiné informace nevnímá či ignoruje (např. Abernethy, 2001; Johnson & Gilbert, 2004; in Vičar, 2016). Jako příklad nám může posloužit hráč basketbalu, který se právě chystá na trestný hod a jeho cílem je pochopitelně se soustředit pouze na koš. Za nežádoucí informace, které by vnímat neměl, můžeme považovat například soupeřovy fanoušky, pořvávajícího trenéra apod.

Za vysokou úroveň této dovednosti se považuje stav, kdy je jedinec schopen tuto dovednost v pravý moment využít, stejně jako je schopen v případě, že ji nepotřebuje, ‚vypnout‘. Zaměření pozornosti je jednou ze tří dimenzí pozornosti. Zbylými dvěma jsou koncentrace a tzv. rozptýlení pozornosti, které je rovněž podmínkou pro dosažení mistrovské úrovně v některých sportech. V tomto případě může opět jako příklad posloužit hráč basketbalu, který musí být v jednom momentu schopen driblovat, registrovat pohyb spoluhráčů a protihráčů, mít ponětí o čase apod.

Paradoxu v oblasti zaměření pozornosti si je vědom Wegner (1994), který tvrdí, že jedinec je rozptýlený z toho důvodu, že se snaží svou mysl kontrolovat. Z toho rovněž vyplývá, že pokud jsme podráždění nebo unavení, může se stát dobrým způsobem, jak nabýt dostatečné úrovně vědomí, ponechat své myšlenky volně plynout. Tento názor vysvětluje na příkladu, kdy v případě, že nemůžeme usnout, naše soustředění na potřebu usnout nás naopak udrží vzhůru. A naopak počítání oveček náš může uspat.

V problematice zaměření pozornosti je rovněž třeba rozlišovat mezi interním a externím zaměřením. S teorií o tomto členění přišli v roce 1977 Morgan a Pollock (In Vičar, 2016). Na sportovním poli se obecně považuje za účinnější zaměření pozornosti na vnější podněty (na profesionální úrovni). V praxi to znamená, že pokud se jedinec soustředí na výsledek pohybu, jednotlivé úkony, které k němu vedou, vykonává podvědomě – tedy rychle a přirozeně.

Tohoto zaměření jsou schopni jedinci od určité úrovně výkonnosti, nikoliv například děti nebo začátečníci, kteří jsou v rámci motorického učení ve fázi generalizace. Jako příklad může být opět uveden hráč basketbalu, který se při hodu na koš soustředí nikoliv na pohyb rukou či postavení nohou, ale na samotný cíl, v tomto případě koš. Celý pohyb tvořící střelbu pak provede rychle a přirozeně. Tento pohyb je však podmíněn úrovní jeho střelby. Pakliže by jedinec nevěděl, jak se má ruka správně pohybovat a jak má vypadat postavení nohou, musel by nad tím přemýšlet a nemohl by se dokonale soustředit na koš.

Pro dosažení mistrovské úrovně v jakékoliv sportovní disciplíně je neméně podstatná dovednost opětovně zaměřit svou pozornost po rozptýlení. Mezi rozptylující vlivy pak psychologové řadí negativní myšlenky na minulé události, obavy z budoucích událostí, intenzivní emoce, přílišnou analýzu a soustředění se na provádění pohybu, nedostatečnou míru motivace a únavu (Vičar, 2016).

Někteří sportovci se však i s těmito situacemi dokáží pravidelně a efektivně vypořádat: Z každé spáchané chyby se poučí, uvědomí si, co udělali špatně, a dále ji už nerozebírají. Řada sportovců má totiž tendenci vinit sebe, protivníka či někoho jiného, což v konečném důsledku odvádí pozornost od toho, na co by se sportovec soustředit měl. Mnohem efektivnější je se z chyby pouze a jen poučit, a pak už se soustředit na hru (Wilson, Peper, & Schmid, 2006).

Právě soustředění na to, co chceme, nám pomůže nesoustředit se na to, co nechceme. Pakliže dostanete za úkol nesoustředit se na růžového slona, je velmi pravděpodobné, že jste si jej všichni nyní představili. Princip efektivního opětovného zaměření pozornosti tedy spočívá v soustředění na to, co chceme, nikoliv naopak.