SEBEVĚDOMÍ A NARCISMUS U DĚTÍ

Pro vztah je chvála důležitá. V každodenních konverzacích se lidé navzájem chválí. Každý ale po svém.

Pro jedince s nízkým sebehodnocením může být obtížné někoho veřejně pochválit, neboť by tak vzniknul už téměř propastný rozdíl v sebehodnocení obou osob. A stejně tak může být pro tohoto jedince obtížné i komplimenty přijmout, neboť mu jeho nízké sebehodnocení tvrdí, že si žádnou chválu nezaslouží.

Na druhé straně spektra jsou lidé, kteří si jsou vědomi, jak silná zbraň pochvala je. A chválí, aniž by to mysleli upřímně. Pouze s cílem omotat si mentálně slabšího jedince kolem prstu.

A pak existuje také hřiště, na němž chválí rodiče své děti. Rodiče vždy chválí své děti jen s těmi nejlepšími úmysly. Chtějí zvednout jejich sebevědomí, podpořit je, vyjádřit jim důvěru. Výzkumy ale ukazují, i tahle cesta, byť je dlážděna těmi nejlepšími úmysly, může vést do pekla.

„Když jsem začal studovat narcismus, myslel jsem si, že je velmi podobný sebevědomí. A že narcisové mají vysoká sebevědomí. Moje bádání ale ukazuje, že mezi těmito pojmy je propastný rozdíl. Zatímco sebevědomí podporuje mentální zdraví (snižuje úzkosti a deprese, vede k udržování lepších sociálních vztahů), narcismus jej může zničit,“ tvrdí psycholog Eddie Brummelman, jež se konceptem narcismu dlouhá léta věnuje.

Narcismus lze chápat jako sebevědomí na steroidech. Jedná se v podstatě o nadřízenost vůči ostatním lidem, přičemž ti jsou ve vztahu k narcisovi podřízení. Každý vztah je při konceptu narcismu v podstatě soutěžením. Soutěžením, v němž může vyhrát pouze jeden – narcis.

Na druhou stranu sebevědomý člověk si váží hodnoty ostatních lidí a vztahy nepovažuje za prostředek k uspokojení své potřeby soutěžit. Nevidí vztahy jako „já proti tobě“, nýbrž za „my společně“.

„Stejně jako jakákoliv osobností charakteristika, i narcismus má genetický předpoklad,“ odpověděl Brummelmann na otázku, zda se s narcismem člověk rodí, či nikoliv. „Už od předškolního věku lze sledovat na dětech narcistické chování. Chtějí být středem pozornosti a naštvou se, když jím nejsou.

Ale tento genetický předpoklad nelze považovat za něco fixního. To je omyl. Narcismus se rozvíjí procesem socializace. Náš výzkum dokazuje, že narcistické chování se častěji vyskytuje u dětí, jejichž rodiče to přeháněli s chválou. Tito rodiče vnímají hodnocení svého potomka jako neúměrně vysoké. Přeceňují jej, nadužívají chválu a chtějí, aby vyčnívali and ostatními.

A to je právě důvod, proč pak chtějí tito malí narcisové soutěžit ve vztazích i v dospělosti. Chtějí vyčnívat, chtějí být lepší než ostatní – zkrátka se identifikují s narcismem.“

JAK LZE ROZEZNAT NARCISMUS OD SEBEVĚDOMÍ U MALÝCH DĚTÍ? 

„Narcismus se poprvé začíná projevovat od sedmi let. To je věk, kdy se děti začínají poprvé porovnávat s okolím. Když se těchto dětí zeptáte na to, jak by se coby lidské bytosti popsaly, většinou odpoví následovně: ‚Jsem fajn sestra,‘ nebo ‚Jsem dobrý fotbalista‘. Narcismus ale definuje již zmíněné přeměřování a porovnávání, takže je většinou spjat se slovy ‚Jsem lepší než ten a ten‘.

Někteří jedinci jsou extrémně sebevědomí a ani tento případ nemá co dočinění s narcismem. Pokud tedy uslyšíme výrok ‚Jsem skvělý fotbalista‘ nebo ‚Jsem skvělý malíř‘, nemusí to nutně znamenat známky narcismu. Jedinec si je pouze vědom svých kvalit.“

JAK TEDY DĚTI CHVÁLIT, ABYCHOM SE VYHNULI NARCISMU? 

„Představte si, že jste dítě a někdo vám poví ‚Tohle je naprosto fantastický obrázek!‘. Na chvíli si možná pomyslíte ‚Wau, jsem fantastický‘, ale z dlouhodobého hlediska vás to uvrhlo do tlaku. Nyní na sebe máte vysoké standardy. ‚Ale budu schopen je naplnit i v budoucnu? Budu pořád fantastický?‘

Samozřejmě, že v životě přijdou také momenty, kdy se vám nezadaří a chvála nepřijde. Pak si akorát pomyslíte ‚Teď si o mě nemyslí, že jsem skvělý‘ a budete z toho nešťastný.

Správně bychom měli chválu spojovat s chováním, nikoliv s osobou. Pokud chceme dítěti pochválit známku ve škole, nejlepším řešením asi bude ‚To je skvělé, protože vím, že ses hodně učil(a)‘. V tomto případě si spojí úspěch ne s osobou, nýbrž s procesem – snahou.“

A netřeba ani panikařit, pokud u dítěte známky narcismu opravdu uvidíme. Jedná se o docela častý jev. Pouze je třeba vědět, zda za tímto jevem nestojí neúměrně vysoké požadavky na sebe samého.