×
HOME O PROJEKTU SLUŽBY ČLÁNKY KONTAKT

CO JE SMYSLEM ŽIVOTA? (ERIC CANTONA)

Smyslem života je fotbal. Podle mě to tak opravdu je. A náš život, vzpomínky a vášeň dávají smysl naopak fotbalu.

Budu mluvit o něčem, o čem jsem ještě nikdy nemluvil. O něčem, co formovalo mou osobnost. Co se stalo ještě před tím, než jsem se narodil.

 

Vraťme se do roku 1939, kdy ve Španělsku probíhala občanská válka. Můj děda pocházel z Barcelony a v té době bojoval proti diktátorovi Francovi až do hořkého konce. Až do samého konce války byl všemi hledaný člověk a měl jen pár minut na to opustit město, než do něj vpadli armádní vojáci. Přešel Pyreneje a pěšky se tak dostal do Francie. Aniž by se s kýmkoliv rozloučil. Takový je život. Život nebo smrt.

Pouze se stihl zeptat své tehdejší přítelkyně ‚Jdeš se mnou?‘. On měl osmadvacet let. Ona osmnáct. A pokud by kývla na otázku, musela by tak rovněž bez rozloučení opustit svou rodinu a přátele.

Půjdu,“ odpověděla.

Byla to má babička.

Uchýlili se do uprchlického kempu Argelès-sur-Mer na pobřeží Francie. Právě se tam nacházelo více než 100 000 španělských uprchlíků. Dovedete si představit, kdyby je Francie z ničeho nic všechny poslala zpět? Ale tehdy se Francie slitovala.

Mí prarodiče s sebou tehdy neměli nic. Své životy začali od znova. Dostali příležitost pracovat na stavbě v Saint-Étienne. To je úděl uprchlíků. Jdeš tam, kam musíš jít. Musíš dělat to, co musíš dělat.

O pár let později se jim narodila má matka a přestěhovali se do Marseille.

A tenhle příběh mi koluje v krvi. Formoval mou osobnost. Přestože existuje pouze v mé mysli. Nemám totiž k němu žádné fotky a ani nic hmatatelného.

 

V roce 2007 ale v domě mexického fotografa Roberta Capy bylo nalezeno mnoho krabic s asi 4500 fotografiemi z oné občanské války. Byly hledány po více než šedesát let. Jak se dostaly do Mexika, nikdo netuší.

V témže roce se konala jejich výstava v New Yorku, kam jsem ze zvědavosti vyrazil se svou ženou. Většina těch fotografií byla pouze ve formě negativu. Museli jste se na ně dívat skrz speciální brýle. Ale některé z těch fotek byly velké a vystavené uprostřed místnosti. Dokonce tři metry vysoké.

Osoby na nich zobrazené byly v životní velikosti. A na jedné z nich jsem uviděl svého dědu. Ale to je přece blbost, ne?

Opravdu to byl ale on. Jako mladík. Myslel jsem si, že je to on, ale nemohl jsem si být stoprocentně jitý. Nikdy jsem jej zamlada neviděl.

O pár měsíců později se výstava přestěhovala do Francie. Tam jsem se na ní šel podívat se svou matkou.

Opět tam byl.

Je to on?“ zeptal jsem se mámy.

Jo, to je on. Je to z doby, kdy přecházel pohoří.

Neuvěřitelné.

Jen si představte, kdyby to můj děda nedokázal. Nebo kdyby jej babička nenásledovala. Poté by se asi nenarodila ani má máma. Načež bych neexistoval ani já. A tohle je ale jen půl příběhu, který formuje mou osobnost.



Imigranti byli i mí praprarodiče. Ti prchali do Francie ze Sardinie před chudobou. Psal se rok 1911. Tři roky po jejich příchodu měl můj praděda sloužit v první světové válce. Z této doby měl tak zdevastované plíce, že po zbytek života musel kouřit eukalyptus, aby se mu lépe dýchalo.

Jeho syn, můj děda, pro změnu sloužil ve druhé světové válce. Když se vrátil, stal se stavitelem. A našetřil si dost peněz na to, aby si u Marseille koupil pozemek. Bylo to v době, kdy byl můj otec teenager. Na pozemku se nacházela i malá jeskyňka. V níž žili do doby, než se postavil dům. No nakonec proč ne?

Dokonce existuje fotografie z roku 1956, na které jsou zobrazeni prarodiče a táta, jak se v této jeskyni schovávají.

Tohle je moje rodina. Moje historie. A moje duše. V podstatě pocházím z celého světa.

A když se mě lidi zeptají, proč jsem hrával fotbal způsobem, jakým jsem jim hrával, vždy jim řeknu toto: fotbal dává smysl mému životu. A můj život dává smysl fotbalu. Vlastně jsem nikdy nikomu neřekl ten příběh s pradědou. Bylo to pro mě až moc intimní. Tímto jsem ale sdílel značnou část mého života. A to z jednoho prostého důvodu.

 

Během svého života narazíme na zlé časy protkané chudobou, válkou či migrací. Existují lidé, kteří si nemůžou dovolit hrát nejlevnější sport na celém světě – fotbal. A existují lidé, kteří si dovolí utratit 200 euro za zápas Premier League a dalších 400 eur ročně za to, aby jim běžela v televizi. Fotbal je jeden z nejlepších učitelů. Je jedna z největších inspirací. Akorát nynější „byznysový“ model fotbalu tohle všechno popírá.

Chudinské čtvrti potřebují fotbal, stejně jako fotbal potřebuje chudinské čtvrti. To je také důvod, proč jsem se přidal ke hnutí Common goal jako ambasador. Cílem tohoto hnutí je vzít 1% financí z celého fotbalového průmyslu a kupříkladu jej investovat do trávníků spadajících pod fotbalové charity.

Fotbal by měl být pro lidi. A tohle není žádná utopická idea. Není důvod, proč by se největší hvězdy dnešního fotbalu nemohly spojit a s tímto bojovat. Všichni, ať už jsme bohatí nebo chudí, imigranti či „neimigranti“, všichni si užíváme úplně stejně fotbal. Sdílíme stejné emoce.

 

Jaké to bylo hrát za United? Jak to, že jsi hrál tak dobře?“ Tohle jsou nejčastější otázky spojené s fotbalem, které slýchávám.

A odpověď je jednoduchá. Sir Alex Ferguson byl mistrem v jedné věci: kdykoliv, kdy jsme po hodinách úmorné dřiny šli na hřiště, dostali jsme úplnou svobodu. Na hřišti jsme mohli dělat, co jsme chtěli.

A o čem jiném je fotbal, když ne o svobodě?

A o čem jiném je život, když ne o svobodě?

 

Pamatujete na mého dědu, jak utekl z Barcelony? Když jsem ve třiceti letech skončil s fotbalovou kariérou, přestěhoval jsem se. Začal jsem svůj život v Barceloně.

 

zdroj: theplayerstribune.com

FACEBOOK

AKTUÁLNĚ

Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.