„V ČESKU JSEM NEJLEPŠÍ, ALE CO Z TOHO?“

„V ČESKU JSEM NEJLEPŠÍ, ALE CO Z TOHO?“

Když jsem byla menší, chodila jsem jak do krasobruslení, tak i na gymnastiku. A oba sporty mě bavily. Jenže pak se o vás tak trochu začnou ‚rvát‘, když jste v tom dobří.

V třinácti jsem tedy byla postavena před životní rozhodnutí. O čemž jsem v tu chvíli ale neměla ponětí. Jazýček vah tehdy převážil na stranu krasobruslení. Proč? Roli sehrály asi dva důvody. Jednak jsem se docela bála bradel. Což bylo poměrně velké mínus pro gymnastiku. A pak jsem coby nejmladší závodnice, která ani nebruslila na ‚plný úvazek‘, vyhrála Olympiádu dětí a mládeže.

Jestli v tom hrál roli ten obdiv? Možná. Každopádně jsem díky mezinárodním závodům v  krasobruslení mohla mít kamarády i z jiných zemí. A hlavně i soupeřky! Protože v Česku jsem byla nejlepší, ale co z toho? Takže tím samotným úspěchem to asi nebylo. Spíš to bylo tím, že jsem měla s kým závodit, srovnávat se s ostatními na mezinárodní úrovni.

A velkou roli v mém rozhodnutí stát se krasobruslařkou sehráli rodiče. Do ničeho mě totiž nenutili. Někdy je možná nejlepší nedělat nic. A to i přesto, že táta byl můj trenér. On vždycky věděl, že závod nemusí skončit nejlépe. Což je možná rozdíl mezi mou situací, a situací jiných sportovců a sportovkyň, které mají za trenéra tátu.

Vždycky jsem měla trenéry. Chlapy. Takže jsem i od malička s kluky trénovala. A mám za to, že tohle je jeden z důvodů, proč jsem na tom psychicky hodně dobře. Jsem díky tomu taková ostřílenější. Chtěla jsem prostě překonávat kluky. Myslím, že kdybych měla od malička trenérku, tak toho po mě tolik nechce.

Taky mi asi pomohl nástup na střední školu. Já tam totiž přišla na první dvě hodiny a pak už hned jezdila po světě na závody. Jenže spolužáci si mysleli, že je to jen nějaká dovolená! Což ale nebyla. Byl to jen hotel a závod. A pořád dokola. Ale jak říkám, možná i díky tomu jsem ostřílenější.

„V PATNÁCTI VÁS JEŠTĚ DOKÁŽOU UDRŽET, ABYSTE NEPŘIBRALY“

Když se z vás začnou dělat ženský, není to v krasobruslení úplně výhoda. Vrchol v tomto sportu je někde mezi patnáctým a osmnáctým rokem. Tam vás ještě dokážou udržet, abyste nepřibraly. Hlavně v Rusku a Číně na tohle tlačí. Tam se v osmnácti letech bojíte, aby vás nevytlačila čtrnáctiletá holka. Dělají to tam jinak.

Na druhou stranu Carolina Kostnerová byla mistryní světa i mezi sedmadvaceti a třiceti lety. Jak to dokázala? Přišlo mi, že si to bruslení více užívá. V podstatě už ani nechtěla vyhrát a paradoxně se ji tak dařilo více.

A v krasobruslení se naštěstí neudělují body podle vhledu závodnice. Bohužel se ale udělují tak trochu podle toho, z jakého stát pochází. Závodnice z velkých zemí mají v průměru ve druhé známce více bodů. Ačkoliv ten jejich výkon lepší nebyl. Rozhodčí ale mají za to, že konkurence v těch velkých zemích je větší, načež se procedí kvalita. A tak už si v podstatě ani neodváží dát bodů méně.

My z menších zemí, jak Česko, Maďarsko, Slovinsko, to máme těžší. My v podstatě jedem „jen na závod“. Nikoliv vyhrát. Ale zajet si samy pro sebe.