I tak je vnímán experiment psychologa Johna Watsona. Psychologa, který se proslavil výrokem ‚Dejte mi na výchovu tucet zdravých dětí a já vám zaručím, že z každého z nich vychovám specialistu, jakého náhodně zvolím – lékaře, právníka, umělce, obchodníka, dokonce i žebráka, zloděje bez ohledu na jeho talent, sklony i bez ohledu na vlastnosti jeho předků‘.
V roce 1920 na Hopkinsově univerzitě totiž provedl experiment na teprve devítiměsíčním chlapci jménem Albert. Zkoumal, na kolik se člověk učí emoci strachu.
Albert by na počátku tohoto experimentu fyzicky i psychicky zdravý chlapec (ke svému věku), který neprojevoval žádné známky strachu vůči zvířatům. V tomto experimentu však Watson pravidelně ukazoval malému chlapci krysu, což doprovázel neúnosným zvukem vytvořeným bouchnutím kladiva na kovovou podložku.
Po několika takovýchto sezeních si Albert vytvořil očekávání něčeho nepříjemného kdykoliv, kdy uvidí krysu. Načež se jí začal bát. Pro Alberta to však zde neskončilo, neboť Watsonovi pokus s krysou nestačil. Následovaly další zvířata, přičemž došlo i na Santu Klause.
Snad jediným pozitivním zjištěním tohoto experimentu je, že lidé se opravdu bojí převážně pouze toho, co jim traumatický zážitek způsobilo v dětství.
ŠTÍTKY
AKTUÁLNĚ
Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.
