KATEŘINA CACHOVÁ: ČÍM MÉNĚ POVEDENÝ ZÁVOD, TÍM VÍC VNÍMÁM JEHO PRŮBĚH

Sedmibojařka Kateřina Cachová, jejíž největší úspěch je šesté místo z loňského Mistrovství Evropy, vzpomínala na své závody ve vztahu k flow. Přesto je však tento poměrně nový pojem něčím, o čem se v atletice moc nemluví.

Kdy ses rozhodla stát profesionální atletkou?

Já se nerozhodla. Spíš to tak nějak vyplynulo. Doma byli rádi, že jsem sportovala a mě to moc bavilo. A dost se mi dařilo. Z těch úspěchů jsem měla dodatečnou motivaci. V patnácti letech jsem se dokonce zúčastnila Mistrovství světa do sedmnácti let. Ale nikdy jsem to nedělala jenom kvůli těm úspěchům. Prostě mě to bavilo, a právě to udalo směr.

Zajímali se někdy tví trenéři a trenérky o to, zda něco podobného stavu flow prožíváš?

Vůbec. Atletika v tomto smyslu není propojená s psychologií. Možná tím, že je ten sport individuální, tak i všechno kolem funguje tak nějak individuálně. Hodně záleží na atletovi, jestli si o tu „psychologii“ řekne. Takže pokud chceš něco navíc, musíš se o to zajímat sám. Ale olympijský výbor má třeba semináře na tato témata. Nicméně abych to shrnula, trenéři se o tyto věci nezajímali. Nijak mi to ale nevadilo.

Jak jsi prožívala jeden z tvých největších úspěchů kariéry, tedy zlato v sedmiboji na mistrovství světa do sedmnácti let?

V mládežnických kategoriích jsem sbírala jeden úspěch za druhým, takže jsem to tak tehdy nebrala. Vlastně mě ani nenapadlo, že by to mělo přestat. Ale pak jsem kvůli operaci a problémům, které se nabalovaly, na čtyři roky vypadla z dospělé reprezentace. Takže pro mě byl vlastně největší úspěch návrat na scénu a to v podobě nominace na Olympijské hry v Rio de Janeiru (2016). Tím jsem splnila vytyčený cíl a v samotném závodě už jsem pak neměla nastavenou hlavu na maximální výkon. Oproti tomu loňské šesté místo z Mistrovství Evropy (2018) považuji za nejlepší výsledek, obzvláště proto, že to bylo v osobním rekordu. Z nějakého důvodu jsem tam jela s vědomím, že uspěji, což se povedlo.

V atletice se jinak mluví o flow ve smyslu rychlého uplynutí závodu. Jakože jsi na startu a pak hned v cíli. Nic mezitím. Pokud tedy mluvíme o sprintech. Nebo třeba u dálky „se probudíš“ až v písku. Prostě neřešíš ten pohyb.

Fajn příklad flow v mém podání jsou „překážky“ na univerziádě v roce 2013. Běžela jsem na osobák, ale pak o jednu z překážek zakopla a docela blbě spadla. V tu chvíli mě ale ani nenapadlo zůstat tam ležet. Měla jsem fokus na cíl, tak jsem se po tom krkolomném pádu hned zvedla a běžela dál. Vůbec mě to nepřerušilo. I když v danou chvíli mi bylo hned jasné, že už ztrátu nedoženu a víceboj nedokončím.

Zrovna překážky jsou jednou z mých nejsilnějších disciplín. Dalo by se říct, že čím míň povedený závod, tím víc vnímám jeho průběh - ve které fázi jsem „zapadla“ za překážkou, kde mi „ujela“ ramena apod. Naopak při osobácích techniku ani okolí nevnímám, jen vím, že je to rychlé.

V technických disciplínách je to trošku složitější, stačí se zaměřit na konkrétní slabinu (švihovou nohu, úhel došlapu atd.) a rázem přijdu o tu automatičnost zažitého pohybu.