×
HOME O PROJEKTU SLUŽBY ČLÁNKY KONTAKT

DOPIS MÉMU MLADŠÍMU JÁ (RIO FERDINAND)

Drahý dvanáctiletý Rio,

pokračuj. Dívej se na zem a hlavně pokračuj.

 

Hřiště je na druhé straně ulice. Sto yardů daleko. To už je kousek. Teď už jen přejít tu cikánskou čtvrť. Budou na tebe řvát. Budou na tebe nadávat, když budeš procházet. Však to znáš. Jsou nebezpeční. A mají psy. Já to vím, nesnášíš psy. Prostě se jen dívej do země a pokračuj v chůzi.

Gavin, tvůj nejlepší kamarád, o tom parku slyšel. A slyšel i o chlápcích, kteří tam fotbal hrají.

„Jsou přísní,“ říkal Gavin. Ale stojí to za to. Budeš muset něco dokázat. Pětadvacetiletí, třicetiletí chlápci, kterým je u prdele nějaký kostnatý kluk. Jsou velcí. Jsou dospělí. V podstatě je to o tom, kdo bude nejagresivnější. A ty to zrovna, Rio, nebudeš.

 

Ale vracej se tam. Každý týden. I kdybys tam měl jenom sedět za postranní čárou. Jednou si tě všimnou.

A jednoho dne si mě opravdu všimli.

„Hej, kluku! Chceš hrát fotbal?!“

 

A ty budeš hrát fotbal. Proti velkým chlapům. Velkým chlapům z Afriky. Nigérijci, Ghaňané… rychlí velcí chlapi. A nakopou tě do zadku. Tím spíš, když budeš dlouho u míče.

Hlavně nebreč. Neukazuj emoce. Nic neříkej. Do toho jsi šel dobrovolně. Tohle není fotbal jak s tvými kamarády. Budeš si i říkat ‚Tohle asi není pro mě‘.

 

Teď mě poslouchej, Rio. Až se tohle stane, uděláš dvě věci.

Postavíš se a zařveš si o míč!

Tohle jsou chvíle, které tě dělají lepším. Nedělá tě lepším hrát proti tvým vrstevníkům, vůči kterým jsi rychlejší a silnější. Nemají ti co dát. Jsou fajnovky. Takže až přijdeš domů ze zápasu, ani si nesundávej dres. Vezmi si ho, vezmi si s sebou boty, které si můžeš zasrat, a vezmi se s sebou Gavina. A běžte do Burgess Parku. (Ale mámě to neříkej, nepustila by tě tam.)

 

Čel výzvám. Vyvíjej na sebe tlak. Z ničeho nebudeš mít takovou radost, jako když jednou řeknou ‚Hej, on není tak špatný. Docela to umí.‘

Každý týden bude jako skočit do jámy lvové. A právě tady se naučíš hrát fotbal. Hlavně se naučíš přemýšlet. Jsou silnější. Jsou rychlejší. Tak co asi uděláš. Přihraješ míč a hned se rozběhneš.

Jestli ne, tak to za tebe udělá dvacet afrických chlápků. Když nepřihraješ, tak z tebe sundají kůži.

 

Fotbal je jediný způsob, jak se dostat z této díry. Jak odtud dostat mámu, tátu, bratry a sestry. Fotbal miluješ, ale zároveň jej použij jako nástroj, aby se odtud dostali.

Ať už po škole děláš cokoliv, nesmí ti to trvat víc jak dvacet minut. Přesně tak dlouho máš čas na to, než se ze školy vydáš na trénink. Dvacet minut na to dělat hovadiny s kamarády. Dvacet minut na to, mluvit s holkami. Ale pak hned musíš fičet na bus. A na metro. A na vlak. A na další bus.

 

V akademii West Hamu potkáš hodně kvalitních hráčů. Lepších než ty. Ale nemají tvou disciplínu. Vydrží hovno. Nezvládnou to. Ty ale zůstaň odhodlaný.

Protože až to dotáhneš do seniorského týmu West Hamu, užiješ si srandu. Možná až moc.

Londýn je velké město a pořád se tu něco děje. Samá party, události… a ty jsi profesionální fotbalista. Budou tě tam chtít mít. Budeš jako v cukrárně.

Jenže v osmnácti nebudeš mít rozum a disciplínu ztratíš. Dostaneš se do problémů, uděláš pár chyb. Budeš chtít být takový, jakého tě bude chtít mít společnost. A za to zaplatíš. Třeba místem na EURO 2000.

Teď si možná říkáš, že ti povím, aby ses vyvaroval těchto chyb. No, neudělám to. Tady je důvod: i tohle ti pomůže. I ty někdy potřebuješ sundat hřebínek a spadnout na hubu. A bude se ti to hodit. Protože se ti za chvíli ozve s nabídkou Chelsea. A ty uděláš něco bláznivého.

Budeš mít nutkání dostat se pryč z Londýna.

A upíšeš se Leeds.

 

Tohle nebyl krok, jak si vydělat peníze. Nebo jak vyhrát trofeje. Ale jak se stát profesionálem. A taky se jím staneš.

A staneš se také kapitánem Leeds. A dovedeš tým do semifinále Ligy mistrů. A disciplínu budeš mít zpět.

Hrát za Leeds je nejlepší rozhodnutí, které kdy uděláš. Protože v roce 2002 budeš reprezentovat Anglii na Mistrovství světa, a to by se nikdy nestalo, kdybys nehrál za Leeds.

 

Taky ti velmi pomohla schopnost ovládat své emoce. Kéž bys tak mohl poděkovat těm chlápkům z Burgess Parku.

Jenže stejně to zase poděláš. Budeš hrát čtvrtfinále MS proti Brazílii. A proti tobě nastoupí ta velká jména. Legendy. Ronaldo. Rivaldo. Ronaldinho. Do toho se podíváš na mámu, tátu, přítelkyni a kamarády v ochozech. A pak začne hrát hymna. A ty se rozbrečíš.

Prohrajete 2:1.

A jak budeš odcházet ze hřiště, řekneš si jednu z nejdůležitějších vět vůbec.

„Už nikdy nenechám emoce, aby mě ovládaly.“

 

Po světovém šampionátu ti někdo zavolá. Manchester. United.

S nimi vyhraješ všechno. Giggs. Scholes. Beckham. Ronaldo. Rooney.

„Do prdele, co tady dělám?“

„Ten má čtyři tituly pro vítěze ligy. Ten pět. Ten dva… Musíš začít makat.“

Na tvém prvním tréninku s United přihraješ deset patnáct yardů do boku. A hned tě seřve Roy Keane: Co to děláš chlape?! Tohle je Manchester United. Hraj dopředu!“

Tady netvoří šance pouze útočníci. Ale i stopeři. Úplně všichni. Ale ty víš, jak makat.

 

Je rok 2008. A jsi součástí nezastavitelného týmu. Rooney, Tevez Ronaldo vepředu. Scholes, Carrick v záloze. Vidič s tebou v obraně. A mezi tyčemi van der Sar. Porazíte Barcelonu. Porazíte i Cheslea. A stanete se vítězi Ligy mistrů.

Stal ses teprve třetím kapitánem, kterému se něco podobného v tomto klubu povedlo.

„Koho koupíme na příští sezonu? Musíme někoho přivést!“ Tohle jsem řekl manažerovi ještě v šatně po tom, co jsme vyhráli.

„Rio, pro lásku Boží, oslavuj!“ řekl manažer.

„Nemůžu, dokud mi neřeknete, zda někoho přivedeme!“

O tomhle je Manchester United. O vyhrávání. Žádné emoce. Jen výhry.

 

Vedl sis skvěle, Rio. Ale teď běž jenom s hlavou skloněnou. A pokračuj v chůzi.

 

FACEBOOK

AKTUÁLNĚ

Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.