×
HOME O PROJEKTU SLUŽBY ČLÁNKY KONTAKT

DRUHÁ ŠANCE (PATRIK ELIÁŠ)

Když jsem byl kluk, běžely na naší televizi pouze dva kanály. Takhle to bývalo v osmdesátých letech za Sovětského svazu. Takže buď pohádky, nebo nějaké nudné zprávy. A pohádky také nebyly zrovna terno, neboť televize byla černobílá.

Co asi tak můžeš dělat? Jdeš ven a hraješ si tam. A právě tole považuju za svůj první krok na cestě z Třebíče do New Jersey. Na cestě, na níž jsem mohl hrdě nosit dres s číslem 26. Díky Sovětský svaze a černobílá telko! Donutily jste mě jít ven.

V zimě jsme si udělali brusle tak, že jsme naše nejklouzavější boty pomazaly olejem na smažení nebo něčím takovým. V té době jsem hlavně vůbec neměl ani páru o nějakém NHL. V té době bylo mým snem hrát za vojenský oddíl. Do kterého jsem v osmnácti stejně musel nastoupit. Nedali ti na výběr. Ale naše vojenská akademie byla tenkrát blízko hokejovému hřišti, takže to bylo fajn. A navíc, pokud bych byl dostatečné dobrý, abych se v tom týmu prosadil, nemusel bych být v regulérní armádě.

 

Mým hrdinou byl starší (a prostřední) bratr Radek. Byl neuvěřitelný. Všechno na ledě se v jeho podání zdálo jednoduché. Když mi bylo deset, on měl patnáct a už hrál za jeden z nejlepších klubů v republice.

Pamatuji si, že jednou jsme se na něj šli celá rodina podívat. A venku byla zrovna velká vánice. V jednu chvíli jsem s ostatními dětmi pobíhal po stadionu, když najednou všechno utichlo. Všechno se zastavilo. Ale ne proto, že by byl konec třetiny. Bylo to zvláštní. Najednou jsem slyšel mámu řvát o pomoc. A záchranáře běžet na led. Za jedním hráčem ležícím za brankou. Byl to brácha.

Dostal zezadu krosček a napálil to tak až k brance. Tyčka, která normálně drží bránu, dnes bývá magnetická a při sebemenším tlaku se rozlomí. Tehdy ale bývaly kovové. A brácha na ní přímo najel. Hned ho naložili na nosítka. Měl poraněnou ledvinu. A nutně se tak potřeboval dostat na chirurgii k ošetření. Normálně cesta trvá dvacet minut, ale v té vánici se tam dostal až za tři hodiny.

Nakonec ho doktoři zachránili, nicméně hokej už nebyl schopen hrát.

 

Od této chvíle jsem chtěl být v hokeji tak dobrý jako on. Hrát i za něj. Cílem pro mě nebylo NHL nebo Olympiáda. Prostě jenom být tak dobrý, jak to jen jde. Opravdu jsem o nějakém NHL nikdy ani nesnil. Nevěděl jsem, kam mě může hokej zavést. Když mě Devils draftovali, bylo mi osmnáct, vážil jsem cca 80 kilo a anglicky jsem téměř neuměl.

Také si pamatuju, že jsem se musel ohlásit na armádě, že do ní z důvodu stěhování nemohu nastoupit. Tato omluvenka byla vystavena na čtyři roky. Řekli mi, že pokud za ty čtyři roky už v NHL nebudu, mám se do armády hlásit znovu.

Pamatuji si také na reakci ředitele mého tehdejšího týmu. ‚Podívej se na sebe! Nemáš ani osmdesát kilo! Co myslíš, že tam tak budeš dělat? Už za týden jsi zpátky a budeš se hlásit na pracáku!‘

 

Takže jsem nasedal do letadla i z toho důvodu, abych ho přesvědčil o opaku. Každopádně jsem nevěděl nic o americké kultuře. Vlastně jsem ani neznal žádného hráče z týmu. Vím, že už jsem chtěl vyhrát Stanley Cup.

Když jsem poprvé viděl hráče jako Ken Daneyko či Scott Stevens, pomyslel jsem si ‚Tihle chlápci… tohle musí být skuteční Vikingové!‘. Byli neuvěřitelní. Říkal jsem si‘ Kde jsem se to pro Boha octnul?‘

Tisíc zápasů na to mohu konstatovat, že jsem stále Ďábel.

Pamatuji si, jak mě například jednou Scott Stevens bránil na tréninku před Petrem Sýkorou. I na tréninku totiž hrál, jak kdyby nastoupil proti Peteru Forsbergovi ve finále Stanley Cupu. Byl blázen ve cvičeních 2 na 1. ‚V zápase nikdy nebudeš mít tolik času,‘ obhajoval se.

Také se pamatuji, jak jsme poprvé vzali Stanley Cup do Třebíče. Jak jsme jej vyfotili před domem, kde jsme začínali s hokejem. S ‚hokejem‘. Jak jsme bruslili na těch našich botách…

 

V roce 2005 jsem musel téměř ukončit kariéru. A vlastně i život. V létě, když byla přestávka, jsme odletěli do Magnitogorsku na přípravný zápas. A mě se tam udělalo neuvěřitelně špatně. Myslel jsem, že to je chřipka nebo něco takového, ale zhoršovalo se to. Tehdy jsem udělal nejlepší možnou věc – sebral jsem se a odletěl do České republiky. Doktoři mi tu zachránili život. Dostal jsem prý hepatitidu A.

Měl jsem takové bolesti hlavy, že jsem trpěl, když jsem na někoho mluvil. A játra mě tak mučila, že jsem každou chvíli musel jít zvracet.

Doktoři tehdy řekli mé manželce Petře, tehdy ještě přítelkyni, že s největší pravděpodobností jsem s hokejem skončil. Jinak že by byl můj život v ohrožení. Ona mi to ale tehdy neřekla.

Jako by někdo tento osud napsal. Nejdříve jeho ledvina, nyní má játra.

 

Léčba steroidy však zabrala a tak jsem nemusel na transplantaci. Na konci léčby jsem ale stejně nemohl vyjít ani schody, aniž by mi někdo musel pomoct. Těch deset měsíců bylo nejhorších v životě. Byl jsem zcela oslaben. Být zase na ledě bylo velmi podobné tomu, jako bych se snažil bruslit na písku. Obléct znovu dres Jersey pro mě ale znamenalo hodně moc. Jako bych dostal druhou šanci.

 

Patrik Eliáš

FACEBOOK

AKTUÁLNĚ

Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.