RELATIVITA ČASU A FLOW

Pokárali jste někdy svého potomka, že přišel z venku pozdě domů? S největší pravděpodobností to neudělal naschvál. Při jeho venkovní aktivitě (např. při fotbale) bylo totiž velmi pravděpodobné, že se do ní tak ponořil, že ztratil ponětí o čase. Což je jeden ze znaků prožití stavu flow.

V posledních dekádách je pro většinu lidí čas nedostatkovým zbožím. Byť jsme jím limitovaní stále ve stejném množství. Výsledky studií prokazují, že čím „méně času“ subjektivně máme, respektive čím intenzivněji tento nedostatek vnímáme, tím více intenzivnímu stresu se vystavujeme. Nejohroženější skupinou z tohoto hlediska jsou pak mladí pracující lidé a rodiče dětí školního věku.

I proto je možná velmi podivuhodný také vztah mnoha lidí k času jako takovému. Nebyl by den, v němž by celá řada lidí naopak nekoukala na hodinky a neodpočítávala hodiny a minuty do konce směny. Důvod je asi zřejmý. Každopádně se nabízí otázka, proč tito lidé věnují svůj limitovaný a drahocenný čas něčemu, u čeho doufají v co nejrychlejší uplynutí. Paradoxně má ale kontrola času mnohdy za následek jednak jeho „zpomalení“ a jednak může být závislost na něm překážkou k úplnému ponoření se do aktivity.

Jacksonová a Csikszentmihalyi  popisují dimenzi času ve vztahu k flow jako dynamickou. Tato nestabilita se odvíjí od povahy činnosti. Pokud se podíváme na příklad chlapce, který přišel z fotbalu pozdě domů, je zřejmé, že při vrcholném požitku mohl na čas zcela zapomenout. V podstatě se jedná o opačný příklad, než popisuje lidi, kteří naopak v práci, která je nebaví, mají tendence hodinky sledovat každou chvíli. Ztráta ponětí o čase je při stavu flow velmi častá a vyskytuje se u většiny činností (sportování, sex, malování, četba…).

Druhá možnost, jak lze ve stavu flow čas vnímat, je jeho zostřené vnímání. V případě, že to situace vyžaduje. K tomu nám může posloužit příklad basketbalistů, kteří zahrávají poslední útok před koncem utkání za nerozhodného stavu. Do konce zápasu zbývá deset vteřin, a protože se nachází ve stavu flow, dokáží na desetinu vteřin odhadnout zbývající čas tak, že zakončující vystřelí se sirénou. Tento způsob vnímání času tedy není známkou nudy, nýbrž nástrojem k podání co nejlepšího výkonu.

Z filozofického pohledu se k této problematice hodí uvést také vzpomínka uruguayského fotbalového útočníka Edinsona Cavaniho, který prostřednictvím tzv. dopisu svému mladšímu já vzpomíná na své dětství.

„Také si pamatuju na nejdůležitější věc ve tvém životě. Je to Zmrzlinový gól. Je to něco speciálního. Víte, jak udržíte mladé fotbalisty neustále motivované? Byl to nápad trenérů ze Salto. Stanovíte pravidlo, že kluk, který vstřelí poslední gól tréninku, dostane zmrzlinu.

Skóre může být 8:1. Na tom nezáleží. Je to závod s časem o tom, kdo vstřelí ten poslední gól. A pocit, když trenér zapíská konec a ty jsi zrovna hráč, který poslední gól vstřelil… čistá radost. Ten den jsi za krále. Když nad tím tak přemýšlím, musím zavést Zmrzlinový gól i v PSG.“ 

Princip vzpomínky fotbalisty Cavaniho je jistou paralelou ve vnímání života jako takového. Bylo zaznamenáno mnoho případů lidí, kterým bylo sděleno, že jim do konce života z důvodu nemoci zbývá omezený čas. Ten však nebyl přesně stanoven. Právě skutečnost, že tito lidé věděli, že umřou, ale nevěděli kdy, zapříčinilo změnu způsobu žití jejich života v pozitivním slova smyslu. Chtěli si zbývající čas mnohem více užít. Stejně jako fotbalisté z fotbalového klubu Salto, kteří od chvíle zjištění, že hrají s časem, zvýšili své odhodlání vstřelit branku. A nevědomost, kdy bude utkání ukončeno, dávala hře potřebný nádech.

Se zajímavými výzkumy popisující časové paradoxy přišla kupříkladu Loftusová. Ta v nich dokázala, že lidé mnohdy nesprávně interpretují pravdivost svých vzpomínek. V jedné ze svých studií kupříkladu promítla lidem záznam dopravní nehody. Respondenti pak byli povinni odpovědět na několik otázek. Zatímco někteří probandi odpovídali na otázku ‚Jak rychle jela auta, když do sebe vletěla (v angličtině užito slovo smashed)?‘, jiná skupina pro změnu reagovala na dotaz ‚Jak rychle jela auta, když se srazila?‘ (contacted). U třetí kontrolní skupiny respondenti na rychlost aut dotazováni nebyli. Výsledky ukázaly, že odhadovaná rychlost aut byla ovlivněna užitým slovesem. Zatímco lidé tipovali v průměru 66km/h u první možnosti (smashed), u druhé možnosti (contacted) byla průměrná odhadovaná rychlost na hodnotě 55 km/h. Způsob pokládání otázky, respektive záměna slovesa, významně ovlivnila i informaci, kterou nesla odpověď.