ZABÍJENÍ TALENTU RODIČI

Emocionální a finanční podpora rodičů je pro správný vývoj dítěte ve sportu nezbytná. Ale co když se překročí meze? V tom případě je třeba vědět, že vyhrát zápas a prohrát dítě je zcela neadekvátní oběť.

Následující řádky jsou přepisem rozhovoru s Mgr. Jiřím Kubíčkem, dlouholetým ředitelem Sigma Olomouc a místopředsedou ČMFS, o negativním vlivu rodičů na sportovní kariéru jejich dětí.

„Dám skutečný příklad, otec s malým synem. Syn byl fakt šikovný. Otec byl kamarád s trenérem a ten pak doporučil syna do reprezentace. V momentě, kdy se syn dostal do reprezentace, tak za mnou otec přišel, že chce profesionální smlouvu. My jsme v té době hráčům už nabízeli profesionální smlouvy, protože podle UEFA může hráč podepsat profesionální smlouvu už v 15 letech.

Tak mu na to říkám: ,,Prosím tě, nedělej to, jakmile se ostatní kluci v kabině dozvědí, že už máš smlouvu a oni ne, tak to bude problém.“

„Ne, jinak ho dám někam jinam, už se zajímá Sparta, Slavie, chceme profesionální smlouvu do 18 let,“ odvětil mi.

Říkám mu: „Dobře, když to chcete, tak to uděláme, ale jednou mi dáš za pravdu, protože uvidíš, že je to špatně.“

Kluk se s tím pochlubil spoluhráčům, a od té doby mu ti kluci pořádně nenahráli. Nenáviděli ho a ten fotbal mu tak znepříjemnili, že ten kluk byl v 17 horší než vrstevníci. Když rodiče za mnou přišli, jestli mu prodloužím smlouvu do 21, tak jsem jim řekl, že ne. Ten kluk se později trhl od rodiny, vůbec nehraje fotbal, uchytil se u nějaké party a je to normální pobuda, opilec a bere drogy. Takto může dopadnout talent, který byl výborný.“

Nepříznivý vliv příliš ambiciózních rodičů výzkumně potvrzuje například Mudrák (2011). Ten analyzoval rodinné prostředí talentovaných dětí z různých odvětví. U většiny rodičů se objevoval názor, že talent jejich dětí je vrozený a stabilní a z toho důvodu předurčuje jejich potomky k jedinečným výkonům. Tento postoj byl sice spojen s podporující výchovou, ovšem vedl také k nepřiměřeným očekáváním a tlaku rodičů na vrcholovou výkonnost jejich dětí, a to již v raném věku. V dlouhodobém měřítku to však snižovalo motivaci dětí účastnit se aktivity, ve které vynikaly.

Úskalí konstelace velmi ambiciózního rodiče a trenéra v jedné osobě s dcerou dokumentuje příběh lyžařky Šárky Záhrobské/Strachové a jejího otce Petra Záhrobského. Tuto medailistku ze zimních olympijských her z roku 2010 a mistryni světa z roku 2007 ve slalomu zasvětil do lyžování táta už ve 4 letech. Společně s bratrem pod jeho vedením podstupovala tvrdý tréninkový dril. Otec Záhrobskou trénoval až do 24 let. Dosáhla řady úspěchů. Posléze se s ním však dcera rozkmotřila. Ukončila s ním veškerou spolupráci.

„Přetěžoval mě a nenechal odpočinout, zregenerovat," uvedla v rozhovoru pro Mladou Frontu Dnes v roce 2011. "Až loni jsem po deseti letech začala vstávat bez bolestí zad. Ale tyhle zdravotní problémy tátu nikdy nezajímaly. Diskuse s ním absolutně neexistovala. Stylizuje se do pozice, která v lyžování neexistuje. Nemůže být zároveň trenér, servis man, manažer, masér.“ Uvádí i jakým způsobem hodnotil její nepovedené výkony. „Ty kreténe, ty idiote, ty krávo, ty hovado, umíš hovno,“ interpretuje jeho slova. Po rozchodu s otcem Záhrobská vedla řadu soudních sporů. Osobně s ním prohovořila až po šesti letech.
Je možné spekulovat, zdali by stejných úspěchů Záhrobská dosáhla, kdyby od dětství byla vychovávána více citlivým rodičovským a trenérským stylem. Jednoznačně však na základě veřejných prohlášení můžeme konstatovat, že rodinné vztahy jsou hluboce poškozeny.

Protože ztracené dítě je pro vyhraný zápas zcela neadekvátní oběť.

Předchozí řádky jsou převzaty z knihy Sportovní talent (2018), jejíž autorem je Michal Vičar.