×
HOME O PROJEKTU SLUŽBY ČLÁNKY KONTAKT

CO VÁM DÍVKA ODPOVÍ NA ‚NECHCEŠ SI ZA*UKAT?‘

Následující článek nebude pojednávat o ničem jiném, než co slibuje nadpis. Jaké vůbec mohou být reakce dívek na přímou nabídku sexu?

V první řadě bych rád vysvětlil, že následující „experiment“ sloužil výhradně pro dva účely. Jednak mě opravdu zajímala reakce dívek na otázku ‚Nechceš si se mnou zašukat?‘. Pravděpodobně trpím psychickou poruchou, při níž mám tendenci stavět lidi před výzvy. A vlastně i sebe, neboť druhým důvodem bylo pouhé vystoupení z komfortní zóny. Vůbec by mě nenapadlo, že by nějaká dívka mohla na tuto otázku kývnout.

O tom koneckonců pojednává také studie Clarka a Hatfieldové (1989). Ti zjistili, že na přímou nabídku sexu nekývla žádná žena, nicméně hned polovina byla pro domluvení si rande. Zcela opačné byly výsledky u mužů. Těm, pokud cizí žena nabídla možnost domluvení si rande, to rovněž přišlo z 50 % jako fajn nápad. Fascinující ale bylo, že na přímou nabídku sexu od cizí ženy kývl ještě větší počet – téměř 70 %!

 

A ještě než se rozepíšu ohledně svých zkušeností a zážitků spojených s tímto experimentem, vysvětlím jednu sociálně-psychologickou souvislost. Dle mého je špatný nápad vyslovit onu otázku hned. Slečnám se patrně automaticky spustí obranný mechanismus ‚Je to úchyl, musím pryč‘. V tomto kontextu je mnohem lepší se zeptat na něco, na co s největší pravděpodobností kývne. Tedy něco ve smyslu ‚Ahoj, máš chvíli čas?‘ či ‚Ahoj, jsi plnoletá?‘.

Je to klasická finta podomních prodavačů šuntů v podobně vysavačů a mixerů. Když kývnete na jednu laskavost, spíše kývnete i na tu další.

 

Inu, jak jsou na tom české ženy?

 

Slečna #1

Dlouhovlasá brunetka s brýlemi. Vůbec nevím, co mám čekat. Také se začínám bát, že se k tomu střízlivý za bílého dne neodhodlám.

Moc přemýšlím. ‚Počítej si počet dírek sloužících k uvázání tkaniček na botách‘, říkám si. Musím odvést pozornost od nepřejících myšlenek. Jsem u ní.

Já: „Ahoj… bylo ti už osmnáct?

Slečna: „Jo. Proč?“ (podezřívavě avšak zvědavě)

Já: „Chtěl jsem se zeptat, jestli si se mnou nechceš zašukat?

Dostávám infarkt. Rty se mi začínají třepat. A adrenalin mi stříká ze všech dutin. Na tomhle si člověk snadno vytvoří závislost.

Chvíli mě pozoruje. Zřejmě jsem ji také nakazil infarktem a třepotajícími se rty.

Slečna: „Promiň, ale já mám přítele.

Dívka zrychluje krok. Já se pro změnu otáčím a dávám si ruku před obličej. Ani nevím, jestli se právě směju, nebo brečím. Tohle byl tedy první pokus.

 

V ten den jsem tímto způsobem už žádnou dívku neoslovil. Nicméně jsem se pochlubil kamarádovi Radkovi. Ten reaguje s radou, že bych měl být připraven. Pokud bych totiž nakonec v případě kladné odpovědi couvl, být v kůži té holky by bylo to poslední, co by chtěl. Měl úplnou pravdu. Já jsem ale byl přesvědčený, že na toto žádná holka nemůže kývnout.

 

Slečna #2

Opět bruneta. Postává kousek od Moraváku. Nějak mi na ni vadí, že má sluneční brýle.

Já: „Ahoj, máš chvíli čas?“

Slečna: „No.. chvíli. Čekám tu totiž na přítele.

Tou odpovědí mi úplně vzala vítr z plachet. Byl jsem připravený se ji zeptat, jestli si nechce zašukat. Cokoliv jiného nepřipadalo v úvahu. Zastávám ale názor, že člověk by měl být vždy přirozený a upřímný. Pokud je tedy smyslem experimentu zjistit její postoj na nabídku sexu…

Já: „Chtěl jsem se tě zeptat, jestli si nechceš zašukat. Ale teď už asi nechceš…" Tím dodatkem jsem to celé shodil, uvědomuji si.

Zajímavé ale je, že už nejsem vůbec nervózní. Vědomí, že už nemám co ztratit, je opravdu silně osvobozující.

Ona: „No, nechci :) . Jak tě to napadlo?

Všímám si, že na můj klid reaguje s úplně stejným klidem.

Já: „Četl jsem jednu studii, ve které právě zkoumali, na kolik jsou lidé náchylní na přímou nabídku sexu. U dívek to byly tuším dvě nebo tři procenta (špatně jsem si pamatoval výsledky).“

Ona: „To asi sedí. Ale záleží na chlapovi.“

Já: „Asi jo no. A chlapů kývlo snad 40 % (opět špatná informace). No nic, já radši poběžím, ať tu nemusím nic vysvětlovat tvému příteli :) . Měj se!

Opět žádná facka ani volání o pomoc.

 

Slečna #3

Blond. Celkem vysoká.

Já: „Ahoj. Bylo ti už osmnáct?

Slečna: „No, jo.

Já: „To je dobře. Chtěl jsem se tě zeptat, jestli si nechceš zašukat?

Slečna: „Cože? Proč?“

Na tuto odpověď, která nebyla pouze negativní jsem taky nebyl připraven. Každopádně z nonverbální a paraverbální komunikace bylo zřejmé, že dívka zájem nemá. Spíš se snaží dopídit smyslu této odvážné otázky. Také je mi jasné, že jakékoliv sáhodlouhé vysvětlování situaci jenom zhorší.

Já: „Protože se mi líbíš.“

Slečna: „Tak díky… ale fakt ne. A spěchám.“

Začínám ji vysvětlovat, že se stala jenom nebohou obětí mého hloupého experimentu. Trochu ji to uklidňuje. Zároveň mi ale oznamuje, že bych se na to neměl ptát. Není to prý správné.

 

Pokračování příště.

FACEBOOK

AKTUÁLNĚ

Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.