FLOW A CÍLE - ANO, ČI NE?

Paradoxem vědomé snahy a neustálé honby za přítomným okamžikem se významně snižuje pravděpodobnost jeho dosažení, což si právě laická veřejnost mnohdy neuvědomuje. Tuto skutečnost velmi dobře popisují Man a Mareš (2005), kdy doslova tvrdí, že jako „flow se nejčastěji popisuje prožitek, nad kterým člověk nepřemýšlí (je to prožitek nereflexivní), vzniká při snadno a hladce uskutečňované činnosti.“ Dále tvrdí, že byť je činnost náročná, má ji díky svým dovednostem jedinec pod kontrolou.

Právě uvedené tvrzení považuje Csikszentmihalyi za stav naprosté soustředěné motivace. Tato skutečnost ale může být laickou veřejností opět nesprávně pochopena, neboť přílišné volní úsilí je naopak překážkou pro dosažení stavu flow (Ghani, Supnick & Rooney, 1991; Frankl, 1977; Mannell, Zuzanek & Larson, 1988). Csikszentmihalyi prosazuje vtisknutí dané činnosti smysl, respektive stanovení nějakého cíle, načež, při jeho naplňování, se na vykonanou činnost budeme soustředit. To lze uvést na příkladu basketbalisty, který se snaží vstřelit koš. Pokud se zaměří na cíl, který je v jeho případě koš (a trefení koše je smyslem jeho činnosti) spíš se dostane do stavu soustředěné motivace, než když celé své volní úsilí zaměří na co nejlepší provedení pohybu střelby. Pokud by se opravdu soustředil na dokonalé provedení pohybu (správné postavení nohou, plynulost pohybu ruky apod.), nemohl by jej provést přirozeně a z důvodu soustředění se na onen pohyb by se ani nedostal do „přítomného okamžiku“. Nevypnul by totiž své volní úsilí – vědomou část svého já.

„Cíle umožňují lidem koncentrovat se na aktivitu, díky čemuž dočasně zapomenou na ostatní věci.“ (Csikszentmihalyi M.)

To velmi dobře popisují Ghani, Supnick & Rooney (1991), kteří zdůrazňují, že by situace pro jedince neměla být nová, neznámá, či ohrožující. Naopak by se mělo jednat o činnost, která je plně zautomatizovaná. V případě našeho basketbalisty by se tedy mělo jednat o takového hráče, který má dovednost střelby na určité výkonnostní úrovni. Že by se ve vztahu k flow nemělo jednat o činnost zcela novou lze poukázat i na výsledcích studie Hektnera, Schmidta a autora celého konceptu Csikszentmihalyiho. Ti kromě jiného zjistili, že nejčastější činností, při níž se člověk dostává do flow, je sex (lovemaking). Je ale velmi pravděpodobné a možná i časté, že se ani při sexu, jež je považován za příjemný a při němž uspokojujeme jednu ze základních biologických potřeb, nedostane člověk do flow, pakliže jej vykonává poprvé.

Ani samotný cíl nemusí být ale koneckonců stanoven, pokud daná aktivita dává člověku smysl sama o sobě. To lze opět poukázat na posledně zmíněné studii. Kromě sexu totiž patří mezi činnosti, v nichž se člověk nejčastěji dostává do flow, také proces socializace (socializing), sportování a stravování (eating). V žádné z těchto činnosti si totiž není třeba stanovovat cíl, aby nám dávala smysl. Naopak, stanovení cíle v sexu, či stravování je vzhledem k uspokojování základních biologických potřeb přinejmenším irelevantní. Spíš by se ale dala předpokládat zvýšená pravděpodobnost nedosažení stavu flow.

Toto tvrzení koresponduje také s pojetím Abrahama Maslowa a jeho pyramidy potřeb a vrcholného prožitku. Je totiž velmi pravděpodobné, že se do flow nejjednodušším způsobem dostaneme tehdy, když onou činností uspokojíme jednu z našich potřeb. V případě uspokojení hned několika potřeb najednou by mohlo dojít k tzv. multiplikačnímu efektu. To lze poukázat na příkladu profesionálních sportovců, kteří kromě přirozené potřeby pohybu uspokojují například také potřebu seberealizace, či potřebu uznání od okolí. I proto se možná častěji než kdokoliv jiný dostanou do stavu flow právě oni.

Pochopení vztahu cíle, činnosti a flow se jeví jako velmi důležité. V první řadě je nezbytné vědět, že za jistých okolností ne vždy je nutné mít stanovený nějaký cíl. Tato skutečnost byla poukázána na čtyřech nejčastějších činnostech, v nichž se člověk dostává do flow. Na druhou stranu nám jeho stanovení může významně dopomoct k dosažení optimálního prožitku, nicméně v tomto případě se opět dostáváme do rozporu, na kolik je nutné se na tento cíl vědomě vázat. Například Řezáč (2008) tvrdí, že zaměření se na průběh činnosti, respektive na její dílčí úkony, a nikoliv na výsledek redukuje strach z neúspěchu, na základě čehož se spíše dostaví příjemný prožitek. Z toho důvodu by měl být cíl „degradován“ na objekt, jež určí cestu našeho konání, přičemž se při tomto konání budeme již výhradně nevědomě zaměřovat na samotnou aktivitu (dílčí úkony).

To lze vysvětlit na příkladu čtenáře, při něhož je čtení zábavou. Je zřejmé, že tento člověk se spíše dostane do stavu flow, pokud knihu pouze otevře a ponoří se do čtení než ten, kdo si stanoví jako cíl přečtení padesáti stran. Takovýto člověk by totiž musel na základě zvýšeného volního úsilí vědomě kontrolovat stránky, což by, jak tvrdí Ghani, Supnick & Rooney (1991), bylo překážkou pro dosažení stavu flow. Zároveň by se ani nedalo předpokládat rychlejší přečtení knihy, tedy dosažení stanoveného cíle. Ten by tedy měl být „degradován“ na pouhé přečtení knihy.

Z pohledu trenéra nejen dětí a mládeže velmi dobře popisuje problematiku vztahu cílů a flow následující graf.

Uvažujme, že modrá výseč v kterékoliv její části tvoří důvod participace na pohybové aktivitě. Pokud jsme trenéry dětí, či amatérských sportovců, měli bychom se pohybovat v dolní části této výseče. I v této části totiž mohou naši svěřenci dosáhnout stav flow, přičemž nebudou zbytečně pociťovat úzkost z důvodu tlaku na výsledky. Ostatně to je právě ten důvod, proč se do flow dostanou. Pakliže by se ale u nich totiž vyskytoval také tlak na výsledky (cíle), na který by neměli kvality, s největší pravděpodobností by dosáhli pouze stavu úzkosti. V této souvislosti ale hovoříme o cílech vázaných na výsledek. Pokud si amatérský sportovec, či dítě (respektive jejich trenér) stanoví cíl vztažený na své vlastní zlepšení, do flow se bezpochyby dostat může, stejně jako může zažít pocit satisfakce z výkonu pohybové aktivity.

Pokud sportovec té nejvyšší výkonnostní úrovně chce dosahovat stavu flow, musí být motivován i podáváním co nejlepších výsledků. Ty však nikdy nesmí převážit složku zábavy (zájmu o aktivitu) a zároveň k této úrovni výzvy musí disponovat shodnou úrovní svých kvalit.

Podobně problematiku cílů u dětí chápe i Csikszentmihalyi, když ve své knize Flow and the Foundations of Positive Psychology uvedl: „Dítě začíná konat nikoliv na základě cílů, ale proto, že jim to jejich motorické schopnosti a dovednosti dovolí. A protože jsou touto potřebou geneticky naprogramovány. A pokud tato aktivita dítěti přinese pozitivní zážitek, stupňují se také pozitivní emoce a až poté si dítě v zájmu opakování této činnosti stanoví nějaký cíl.“

Správně stanovený cíl nejen u dětí a nejen na poli sportu by tedy měl být významně založen na zažití pozitivních emocí v minulosti. Pakliže totiž k cíli máme emoční vazbu, mnohem snáz se nám bude pracovat na jeho dosažení.

Je tedy zřejmé, že stanovení cíle nelze degradovat na pouhé Ano nebo Ne. Pravděpodobně velmi závisí na charakteru činnosti, na tom, jak moc na základě této činnosti uspokojuje jedinec některou ze svých potřeb a také na úrovni zábavy (příjemného prožitku), kterou pro jedince činnost představuje.