Buď máš talent, anebo jej nemáš. Buď jsi chytrý, nebo nejsi. Buď jsi krásná, nebo nejsi. Také se vám zdá, jako by na těchto výrocích něco nesedělo? Jako by člověk ztratil veškerou kontrolu nad svým životem? Jakoby nemohl nic ovlivnit?
Člověk, který takto smýšlí, opravdu žádnou kontrolu nemá. Říká se tomu „fixní nastavení“ sportovec má v tomto případě jen minimální kontrolu nad rozvojem svého talentu.
Druhé nastavení se nazývá „růstové“. Takovýto sportovec věří ve svou schopnost růst a zlepšovat své schopnosti a dovednosti bez ohledu na to, na jaké úrovní začíná, či v jaké fázi rozvoje se právě nachází. „Můžu být lepší, chytřejší… pokud na tom budu tvrdě pracovat.“
Problematiku fixního a růstového nastavení pak velice přesně popsala Carol Dwecková následovně: „Lidé s fixním nastavením se domnívají, že snaha je dobrá jen pro lidi bez talentu. Sami mají strach z chyb a tak je raději skrývají. Nejdůležitější je pro ně vypadat dobře, učení (jehož součástí je pochopitelně chybování) ustupuje do pozadí. Lidé s růstovým nastavením naopak věří, že talent se dá rozvinout, že není fixní.“
Z pozice rodiče, trenéra a kouče je však nezbytné mít na vědomí, že tento způsob uvažování děti přebírají na základě způsobu, jakým se k nim promlouvá. Ve vztahu k talentové pasti se rozlišují dva způsoby, jsou jimi:
Nesprávně: „Tohle jsi fakt zahrál super. Máš talent!“ Tímto výrokem v podstatě předáváme dítěti myšlení, při němž má jen minimální kontrolu nad tím, co dokáže.
Správně: „Tohle jsi fakt zahrál super! Trénoval jsi a teď se ti to vrací!“ Tento výrok podporuje růstové nastavení, jehož výsledkem je smýšlení, že dřina povede k budoucím úspěchům.
ŠTÍTKY
AKTUÁLNĚ
Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.
