V několika předešlých článcích (Jak se utváří naše osobnost?, Jak správně poskytnout zpětnou vazbu (feedback), či Dopis mému mladšímu já (Caroline Wozniacki)) bylo uvedeno, že „člověk je tím, za co je odměňován“. Téměř neeticky těchto poznatků bylo zneužito psychologem Wendell Johnsonem.
V šestiměsíční studii totiž doktor Johnson v roce 1939 využil pro své experimentální záměry 22 osiřelých dětí, přičemž 10 z nich mělo poruchu mluvení a koktalo. Byly rozděleny do dvou stejných skupin. První z nich byl přiřazen logoped, který vedl pozitivní léčbu. Děti chválil i za sebemenší zlepšení, jednoduše byl milý. Druhá skupina dostala lékaře, který děti káral i za tu nejmenší chybu.
Výsledky ukázaly, že děti, které dostávaly negativní reakce, byly těžce ovlivněny, co se týkalo jejich duševního zdraví. Ještě horší zpráva byla, že některé děti, které dříve neměly vadu řeči, si ji vypěstovaly.
V roce 2007 bylo šest těchto dětí odškodněno 925 000 dolary. Tedy 68 let od experimentu, který měl za následek kromě jiného i nízké sebehodnocení.
ŠTÍTKY
AKTUÁLNĚ
Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.
