×
HOME O PROJEKTU SLUŽBY ČLÁNKY KONTAKT

DO NEZNÁMA (SHARAPOVA M.)

Před prvním utkáním po odpykání si trestu kvůli dopingu chtěli všichni vědět jedno: Jak jsem se cítila?

Ať už to byla rodina, přátelé, nebo kdejaký novinář, všichni se mě ptali na to stejné. ‚Jaké to bylo?

A má odpověď byla vždy stejná. ‚Nevím‘.

A tohle byla ta nejupřímnější odpověď. Opravdu jsem nevěděla, jak se cítím! Měla jsem se cítit nervózní? Vzrušená? Sebevědomá? Smutná? Milovaná? Nenáviděná?

Na jednu stranu je jednoduché vyjádřit své pocity, ale na tu druhou… nelze popsat všechny pocity, které se mě chopily ten večer ve Stuttgartu. Tehdy jsem poprvé po patnácti měsících nastoupila na kurt.

 

Můj instinkt se mě na všechny tyto pocity snažil připravit. Říkala jsem si ‚Jak zareaguji, když se stane tohle? A jak zareaguji, když se stane tohle? A tohle?‘ A tak dále. No a proč ne. V podstatě je tohle má práce. Takto se připravuji na každý jeden zápas, abych ze sebe dostala to nejlepší.

Ale záhy jsem zjistila, že má příprava byla zcela zbytečná. Bez ohledu na to, jak jsem se snažila, nedalo se připravit na to, co mělo přijít. Mohla jsem tušit, co přijde. Mohla jsem si představit, co mě může čekat. Mohla jsem si každý jeden scénář přehrát ve své hlavě… ale nakonec to úplně bylo zbytečné.

Nakonec jsem si uvědomila, že stejně nemám na výběr a na ten kurt jít musím. Bylo to jako vkročit do neznáma.

 

A můj vztah se neznámem byl doposud velmi komplikovaný.

Jako tenistka - a jsem si jistá, že je to stejné i v jiných povoláních – neustále bojuji ve světě jistoty a nejistoty. Jsou tu jistoty jako neustálé posilování, neustále trénování, neustále cestování a nonstop spaní v hotelových pokojích daleko od domova.

Ale jsou tady i nejistoty. Každý turnaj má své vlastní míčky. Každý turnaj má svůj vlastní povrch, na kterém se hraje. Pokaždé jiná soupeřka. Jiné počasí. Jak se asi můžete na tohle všechno připravit? A jak se připravit na tiskovou konferenci?

Po patnácti letech těchto rutin a nejistot stejně nevím, jak se cítit. Byla to strašně dlouhá doba. Bylo to jako začít od znova.

 

Den před tím utkáním jsem mluvila se svou mámou.

Zpravidla cestuje se mnou, ale na zápasy nechodí. Nedělám si srandu, za těch deset let, co hraji profesionálně, se byla podívat na tři zápasy. A nemyslím to nijak špatně. Prostě všechno to kolem tenisového utkání není nic pro ni.

Večer před utkáním jsme si povídaly tak, jak to obyčejně mámy a dcera dělávají. A z ničeho nic ze mě vypadlo následující: „Mami, chtěla by ses jít zítra podívat na zápas?

Nevím, co mě to tehdy popadlo. Byla to jedna z těch věcí, kterou pustíte z úst, aniž byste nad tím jakkoliv přemýšleli. Máma si vzala pár vteřin na rozmyšlenou. Pak se na mě podívala a řekla: „A víš co? Tak jo!

OK!

Těch pár slov se dá jen stěží nazvat konverzací, ale pro mě to znamenalo hodně. Věděla jsem, že ten zápas bude jiný. A místo toho, abych před tím utíkala, tak jsem se tomu naopak postavila čelem.

„Ok, tohle bude jiný zápas. Ale odlišnost toho utkání určím já!“ pomyslela jsem si.

Uvidíme se zítra, mami!

 

Nikdy jsem nechtěla být někým, kdo je oblíbený, všemi milovaný nebo všemi pochopený. Častokrát jsem se divila, že u mnoha hráček je první věc po příchodu do šatny uchopení mobilu a připojení se na Twitter a podobné věci. Začala jsem si toho všímat před pár lety. Je to jako honba za polechtáním ega. A možná je to skvělá věc a jen já jsem divná. Ale takhle to mám nastavené.

 

Jestli chci slyšet lidi o mě dobře mluvit? Jestli chci, aby se o mě starali? Aby sledovali, jak hraji? No jasně! Jenže on existuje rozdíl mezi získáním pozornosti a validací (ega). A to je přesně ono. Já nepotřebuji vědět, co si o mě lidi povídají. Mi stačí, že si o mě povídají.

 

A já vím, že si o mě mí vrstevníci nepovídali zrovna nejlépe. Že mě kritizovali a tak. Pokud jste člověk a srdce vám tluče, zamrzí vás to. Nedá se to ignorovat. Ale na druhou stranu jsem si zase za ten čas dokázala vybudovat jakýsi obranný reflex proti kritice. Naučila jsem se, že není dobré reagovat na lidi, kteří po vás házejí špínu, tím, že ji obratem začnu házet na ně. Vždycky jsem se nad tím chtěla povznést.

 

Což není jednoduché. Věřte mi – jednodušší by bylo oponovat. Bylo by pro mě jednoduché si sednout během tiskové konferenci a říct, jak mě mí vrstevníci kritizovali, strefovali se do mě a nechali projít celou tou špínou. A soutěživá část mého já… Bože, jak bych se ráda bránila.

Málokdo to ví, ale jsem posedlá boxem. Často se na něj dívám v televizi. A moje nejoblíbenější část je, jak se boxeři skrz lana dostávají do ringu. Představuji si tak sebe samou, když jdu na tiskovou konferenci.

Ale pak si stejně uvědomím, že tohle mě až tak nebere. Jsem přece tenistka. Já bojuju na kurtech. To je to rozhodnutí, které jsem jako malá holka udělala. A je to zvláštní, ale nakonec respektuji i ty své kritiky.

Každý si zaslouží respekt mého srdce.

Snad se toho samého dočkám jednou i já.

Jsem zranitelná. A to má co dočinění s mými fanoušky. Je skvělé mít fanoušky a je skvělé se jim otevřít. Vážím si jich a jsou součástí mého úspěchu. Jsem si toho vědoma.

Ale jsou tady fanoušci… a fanoušci.

A doufám, že mě teď všichni pochopíte, protože půjdu docela do hloubky. Budu se zaobírat jakousi lidskostí.

A lidskostí nyní rozumím loajálnost. Loajálnost je podle mě jedna z nejdůležitějších lidských charakteristik. Ukazuje, jací lidé doopravdy jsou. Existují totiž lidé, kteří s tebou jsou, pouze když se daří. Někdo by řekl, že nyní ve vztahu k loajálnosti budu mluvit o rodině, přátelích, byznysových partnerech apod. Ale nejloajálnější za ty poslední dva roky ke mně byli mí fanoušci.

Opravdu. Jak se to o dopingu celé provalilo, stáli při mně. Když se mi dařilo, stáli při mně. Když jsem se vrátila na kurt…

 

VÍTEJ ZPĚT, MARIO!

Tohle bylo napsáno na ruských vlajkách při mém návratu ve Stuttgartu.

 

Pokud miluješ tenis, bude tě milovat i on.

Poslední dva roky byly těžké. Vlastně bych řekla, že nejtěžší vůbec. A jestli se něco za tu dobu změnilo, tak můj vztah k tenisu. Je nyní mnohem silnější.

Pro mě je nyní v tenise jen jedna jistota – že mi chyběl.

 

zdroj: theplayerstribune.com

FACEBOOK

AKTUÁLNĚ

Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.