NIC SE VÁM NEDAŘÍ? DĚLÁTE SI TO SAMI!

Litujete se, jak se Vám v životě dlouhodobě nic nedaří? A dáváte to za vinu náhodě, negativním lidem kolem Vám, či vládě? Co když ale své vlastní úspěchy a spokojenost sabotujeme my sami?

Pakliže se na tuto skutečnost zeptáte velkého množství lidí, pravděpodobně vám odpoví, že to není jejich případ a že si rozhodně nemyslí, že by si úspěch či spokojenost v životě nezasloužili. Jejich ale odpověď v tomto případě ovlivňovala vědomá složka jejich já. Ta, která ale skutečně ovlivňuje chování jedince, je jeho podvědomá část. Jejíž ovlivňování si ani neuvědomujeme.

Poslední psychologické výzkumy však objevují, že velké množství lidí siopravdu podvědomě myslí, že si úspěch nezaslouží. Tedy že mají tendenci se nejen při konkrétní aktivitě (např. sportu), ale i obecně v životě sabotovat. To lze poukázat na jednoduchém příkladu: mnoho lidí, když je jim pochváleno například nové triko, má tendenci se sabotovat slovy ‚… ale, to stálo pár korun.‘ „Úspěch“ v podobě pochvaly tedy od sebe nevědomky odhání. Adekvátní sebevědomá odpověď by přitom měla být pouhé ‚Děkuji‘.

Tento fenomén lze ilustrovat i na příkladu mladíka, kterého by například sváděla světoznámá modelka. Pokud by se tak dělo v případě „normální holky od vedle“, pravděpodobně by nebyl nervózní. V případě světoznámé modelky by se mu však honily hlavou myšlenky vztahující se na jeho „méněcennost“ a irelevantní skutečnost, že si ji „nezaslouží“. Toto nastavení mysli by zapříčinilo, že by znervózněl a podvědomě tak celou svou interakci s modelkou sabotoval.

Téměř průkazným jevem sebesabotování je skutečnost, že většina výherců sportky nejen, že o peníze po nějakém čase přišla, ale především je tato výhra neudělala šťastnějšími. Stalo se tak proto, že jejich podvědomí se neztotožnilo se skutečností, že právě oni by mohli být milionáři, a tak našlo cestu, jak vyhrané peníze utratit i za absolutní zbytečnosti. Ve vztahu ke spokojenosti tak samo.
A pokud se lidé po výhře ve sportce spokojenějšími opravdu stali, bylo tak z toho důvodu, že „sebesabotovací“ limit ve vztahu ke spokojenosti v životě měli stanovený na určitou sumu peněz. To však nemusí být vždy peníze.

Obecně toto sebesabotování bývá nejčastěji následkem nesprávné výchovy ze strany rodičů. ‚Buď normální‘, ‚…ale ty žádným fotbalistou nebudeš, nemáš po kom. Najdeš si normální práci‘, či ‚Zůstaň při zemi, ju?‘ jsou jenom některé výroky, které se ukládají do podvědomí jedince a mají za následek sebesabotování v budoucnu.

Velkou hrozbou tohoto fenoménu je, když si jej lidé neuvědomí a za úspěchem se ženou tvrdou prací. Vědomě k sobě promlouvají stylem ‚Abych byl úspěšný, musím tvrdě a dlouze pracovat‘. Pokud se však u nich fenomén sebesabotování vyskytuje, úspěchy stejně nepřijdou a postupem času si akorát koledují o syndrom vyhoření. V podstatě se jedná o totožnou situaci, jako když byste šlápli na plyn zabrzděného auta. Nikam byste se nedostali a akorát byste jej zničili.

A právě tato skutečnost je největším nedostatkem samozvaných koučů, kteří své klienty prostřednictvím stanovování cílů namotivují do tvrdé dřiny v jakémkoliv aspektu života (práce, sportování…), ale neznalosti jejich psychické kondice mu akorát způsobí syndrom vyhoření.

Existují však jiné a lepší techniky, jak fenomén sebesabotování odstranit. Je ale třeba mít na paměti, že změna nenastane přes noc.