MÝTY A POLOPRAVDY O KOMFORTNÍ ZÓNĚ

Nejeden samozvaný kouč v posledních letech postavil svůj byznys na nabádání svých klientů k vystupování z komfortní zóny, ale co vůbec tento módní termín znamená? A lze vůbec poznat, zda jsem komfortní zónu již opustil?

Obecně se komfortní zóna považuje za stav, v němž jedinec nepociťuje úzkost, a to z důvodu minimální potřeby podat výkon, která tak minimalizuje jakékoliv riziko. Na základě této teorie lze usuzovat, že prostor pro progres jak ve fyzických, tak také v psychických výkonech je v této zóně minimální. Zároveň se ale předpokládá, že byť vystavování se riziku a stresu zvyšuje prostor pro zlepšení výkonu, tak pouze do určité hranice pociťování stresu – po překonání tohoto bodu představujícího míru rizika a stresu se výkon zhoršuje (Alasdair, 2008).

Při respektování hranice nebezpečné zóny, kterou můžeme rozumět situace doprovázející vysoký stres a úzkosti, jež významně snižují jedincův výkon, je však vystupování z komfortní zóny velmi dobrou metodou pro osobnostní rozvoj. Už Carnall (1995) potvrdil vztah mezi procesem zvládání stresu (copingem), respektive překonáváním strachu a rostoucí výkonností. Tento vztah pak byl prostřednictvím pěti fází procesu (cyklu) copingu ve vztahu s potenciálním výkonem také graficky znázorněn.

Jednotlivé fáze cyklu lze charakterizovat následovně:

1) Odmítnutí výzvy – v této fázi jedinec odmítá jakoukoliv potřebu změny slovy, že je ‚spokojen s tím, co má‘, přičemž potenciální změny evokují v jedinci pocity strachu a úzkosti. Za tohoto stavu se úroveň výkonu pochopitelně snižuje/neroste.

2) Obhajoba momentálního stavu – jedinec se snaží obhájit své obranné chování. V této fázi je charakteristickým jevem negativní postoj k jakékoliv změně (např. v chování).

3) Zavržení starých vzorců chování – jedinec je v této fázi ochotný upustit od starých vzorců chování a přistoupit na metody nové.

4) Adaptace – jedinec nabytím zkušeností při vystupování z komfortní zóny přijímá novou realitu za svou. Je zaznamenán významný nárůst sebevědomí, který se následně promítne také do výkonu.

5) Internalizace – nové způsoby chování a realita jsou již adaptovány a konečným výstupem celého procesu je rozšíření dosavadní komfortní zóny (In Alasdair, 2008).

Při rozebírání celého konceptu komfortní zóny a vystupování z ní se však vynořuje otázka, kde přesně končí zóna komfortní a kde již začíná nebezpečná zóna. Už ze samotného názvu nebezpečné zóny je patrné, že začíná tam, kde nám hrozí nějaké nebezpečí. To může představovat celou řadu situací, které by mohly ovlivnit zdravotní stav jedince (jak fyzický, tak i psychický). Jako příklad mohou posloužit horolezci, kteří mnohokrát s cílem vystoupit z komfortní zóny přecení své síly, přičemž stále budou pokračovat ve výstupu na horu, načež se dostanou doslova do nebezpečné zóny. Zde již reálně hrozí újma na zdraví. Jako příklad druhé situace můžeme zmínit strach z pavouků, který se budeme snažit odstranit tak, že postiženému vložíme ruku do nádoby plné pavouků. Pravděpodobně mu tím způsobíme šok, který způsobí újmu na jeho psychickém zdraví.

Často se tedy v této problematice doporučuje dělat menší krůčky (systematická desenzibilace) a dané hranici se přibližovat. Tyto kroky by ale měly být dostatečné velké a měly by na nás emočně působit, protože při příliš malých krůčcích by taková ‚změna‘ mohla trvat věčně. Emočně by pak na nás měly působit z toho důvodu, že v dané zóně již amygdala sepne stav ‚ohrožení‘. Ten je pak doprovázen fyziologickými změnami, jako jsou například zvýšená dechová a tepová frekvence.

Při problematice vystupování z komfortní zóny je třeba brát v potaz především možnost, že dlouhodobé nevystupování z této zóny může být jedním z důvodů, proč se jedinci mohou skutečnosti, jež se mu dějí, zdát jako vážné problémy (ačkoliv jimi nejsou). Tato hypotéza vychází z předpokladu, že člověk je vystavování stresu z důvodu evoluce přednastaven (potřeba zajistit si potravu ze dne na den, vypořádat se se špatným počasím, útěk před predátory…), nicméně tyto stresem vyvolané potřeby s nástupem komfortu moderní doby postupně vymizely. A právě tato skutečnost může plynout v tzv. substituční problémy (nejedná se obecně uznávaný pojem – slouží pouze pro lepší pochopení těchto řádků), respektive v posuzování některých situací jako problému, ačkoliv ve skutečnosti žádným větším problémem nejsou.

Na základě výše sepsaných řádků je tedy patrné, že vystupování z komfortní zóny je základním stavebním kamenem osobnostního rozvoje. Má údajně pozitivní vliv na sebevědomí jedince a v neposlední řadě také na nabytí emočně intenzivních vzpomínek. Je však třeba respektovat její fyzickou a psychickou podstatu a především také existenci nebezpečné zóny. Zároveň pro řadu jedinců nemusí být překonávání svých osobních limitů z důvodu strachu nic lehkého, a tak je třeba mít na paměti také možnosti užití celé řady technik a metod dopomáhající k překonání strachu (systematická desenzibilace, imaginace, transformace stresoru v příležitost…).

Největším úskalím komfortní zóny je však skutečnost, že po nějakém čase neaktivity se opět začíná smrskávat. Její efekt není dlouhodobý. Pokud se tedy chlapec, který se stydí říct dívce, že se mu líbí, přesto odhodlá a vzhled jí pochválí, nebude mít tato zkušenost na jeho sebevědomí dlouhodobý efekt.

Ve vztahu k sebevědomí lépe udělá, pokud bude pátrat svou historií a zjistí, proč vůbec začal být před dívkami nervózní. Možná tak zjistí, že když ve školce řekl kamarádům, že se mu líbí Anička, tak mu začali nadávat, posmívat se mu, či vyhrožovat o „vyhoštění“ z party. Protože pro něj ale kamarádi znamenali po rodičích jedinou jeho sociální skupinu, podvědomě je nechtěl zklamat a tak se lichocení dívek zřekl. Po tomto opakovaném traumatu jeho podvědomí totiž vyhodnotilo lichocení dívkám za velmi riskantní čin. Vystoupení z komfortní zóny je tedy v jeho případě náplast na zlomeninu (trauma).