×
HOME O PROJEKTU SLUŽBY ČLÁNKY KONTAKT

DVA ROKY S DEPRESEMI

Bývalý legendární záložník a nynější asistent manažera Manchesteru United Michael Carrick se nechal slyšet, že po prohraném finále Ligy mistrů v roce 2009 začal trpět depresemi. Nejen s tímto se svěřil ve své autobiografii Between the lines.

 

V životě jako takovém se o ni moc nemluví. O to méně pak ve fotbale. Deprese. Nyní už ale anglická fotbalová veřejnost ví o důvodu, proč v letech 2009 až 2011 měly Carrickovy výkony sestupnou tendenci. Dokonce tak velkou, že mnozí fanoušci volali po odchodu tohoto středopolaře.

„To byly zdaleka nejhorší pocity, jaké jsem kdy po fotbalovém zápase pociťoval,“ popsal Carrick své emoční rozpoložení po prohraném finále Ligy mistrů v roce 2009. Tehdy svěřenci Sira Alexe Fergusona podlehli Barceloně v době své největší slávy. Hráči United byli v zápase doslova bezmocní. „Byl jsem ze svého výkonu zničený a frustrovaný. I z výkonu celého týmu. Zklamali jsme. Čekání na přebrání medaile „útěchy“ pro poražené bylo bolestivé. Chtěl jsem ze Stadio Olimpico (Řím) co nejrychleji odejít.“

Během předcházejících dvou let jsme byli konzistentním týmem. Měli jsme dokonce rekordní šňůru pětadvaceti utkání bez prohry v Lize mistrů. Ale v Římě jsme ji ukončili nejhorším možným výkonem. Bolest v mém zlomeném palci byla ničím oproti agónii z porážky a podprůměrného výkonu. Úplně jsem tehdy znehybněl a ptal se sám sebe ‚proč?‘. Na konci se mi v hlavě přehrálo úplně všechno, co jsem v zápase udělal. Ubíjelo mě to a postupem času jsem se potápěl níže a níže. Až do depresivního stavu.“

 

Na základě výpovědi Carricka je evidentní, že spouštěčem deprese může být prakticky cokoliv. Pro někoho zcela banální prohra ve fotbale může pro jiného znamenat katastrofu. Každý člověk vidí hodnotu v něčem jiném.

„Po obdržení medaile, kterou jsem vůbec nechtěl, jsem se vrátil do šatny. Neměl jsem potřebu si s nikým povídat. Jen jsem si dal hlavu do dlaní,“ pokračuje Carrick. „Tenkrát byl na nás pochopitelně manažer rozčílený. ‚Musíte se na sebe podívat a říct si, jestli opravdu máte na to, hrát na této úrovni. Dneska Vám mezi prsty proklouzla velká šance.‘ Boss shrnul přesně to, jak jsem se cítil. Na konci jsem se opravdu sám sebe ptal ‚Jsem dostatečně dobrý?‘“

„Když jsem se ráno dalšího dne probudil, bylo to, jako by mě bodali do srdce. Jako by mě srazil autobus. Nikdy mi nebylo tak hrozně.“

„Odešel jsem z Říma, ale nemyslím si, že Řím odešel ze mě. Když jsem přišel domů, sedl jsem si na zahradu a s nikým jsem nemluvil. Nemohl jsem. Byl jsem úplně paralyzovaný. Několik přátel mi po finále volalo, ale já nechtěl s nikým o to, zápase mluvit. A vlastně ani o ničem jiném.

Šel jsem na zahradu s Louise (dcera) a zatímco jsem tak jen tak seděl, ona si hrála. Byla jediným člověkem, s kterým jsem v tu chvíli vydržel být. Byla jednou z mála, která ten zápas neviděla a navíc byla příliš malá na to, aby pochopila, co se stalo. A zatímco jsem tam seděl a díval se, jak kolem mě pobíhá, byl jsem tisíce mil pryč. A ptal se ‚proč?‘.“

 

Výkony Michaela Carricka byly v době po finále Ligy mistrů opravdu neporovnatelné s těmi, kterými se pyšnil v uplynulých letech a těmi, kterými se prezentoval po překonání této deprese (sezona 2012/2013). Skutečnost, že o svém psychickém stavu nikomu neřekl, jej stála nejen reputaci u fanoušků, ale také málem místo v základní sestavě. Anglická fotbalová veřejnost jej tehdy dokonce přejmenovala na „Cleric“ (kněz, duchovní…), čímž si utahovala z jeho způsobu hry, z něhož žádné ohrožení pro soupeře neplynulo.

„Deprese ve vztahu k fotbalu zní opravdu extrémně, že? Připadal jsem si jako na nějakém temném místě. Po Říme jsem byl zarmoucen. Šest měsíců před tím jsme byli korunovaní za nejlepší tým na světě a nyní mám deprese z toho, že jsme druzí v Evropě.

Nikdy jsem o tom s manažerem nemluvil. Nemohl jsem, bylo to příliš bolestivé. Dokonce i nyní, deset let od onoho finále, ta melancholie ještě neodešla. Sezona 2009-2010 byla tou vůbec nejhorší v dresu United. Ztratil jsem potřebnou „ostrost“. Moje hlava i srdce byly těžké. I tělo bylo těžké. Jako bych někde uvíznul.

Z klidného a ostře smýšlejícího hráče se najednou stal pomalý a nejistý jedinec. Ze zpozorování jedné nejlepší možnosti jsem najednou začal vídat šest různých variant řešení situace. Z nichž jsem si vždy vybral tu nejhorší možnou, kterou jsem do toho provedl nejhorším možným způsobem.

Věděl jsem, že je to všechno o hlavě, ale byl jsem až příliš tvrdohlavý, abych se s tím někomu svěřil.“



Kromě pýchy bylo důvodem uzavření do sebe také „neobtěžování“ svého okolí svými vlastními problémy.

Lisa (manželka) určitě věděla, v jak špatném psychickém rozpoložení jsem. Fyzicky jsem byl v nejlepších letech, ale psychicky jsem byl troska. Lisa ale věděla, čím procházím. Jenže tehdy i ona procházela těžkým obdobím, když porodila syna Jaceyho. Měla problémy se zády už od doby, kdy porodila Louise. Cítil jsem se vinný ji s čímkoliv vůbec obtěžovat.“

„Není to něco, o čem se ve fotbale mluví. Před tímto rozhovorem jsem o tom nikomu neřekl. Pro chlapy, s kterými jsem hrál, a nyní čtou tyto řádky, to bude úplně poprvé, co se o tom doví. Vůbec to nemohli tušit.“

 

zdroj: thetimes.co.uk, devilpage.cz

FACEBOOK

AKTUÁLNĚ

Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.