MOŽNÉ JE VŠECHNO

MISTROVSTVÍ SVĚTA? NEMŮŽETE OVLIVNIT TO, CO SE VÁM STANE, ALE TO, JAK ZAREAGUJETE

Víte, co bylo legrační? Když se mě před čtvrtfinále s Austrálií ptali novináři na pravděpodobnost našeho vítězství.
„Možné je všechno,“ ironicky jsem tehdy odpověděla.
Abych vám to vysvětlila. Náš poslední předchozí vzájemný zápas skončil asi čtyřicetibodovou prohrou. Pokud nejste z Marsu a basketbalu alespoň trochu rozumíte, už je vám jasné, proč ta ironie.
Hlavou mi ale před mou odpovědí zcela vážně proběhlo něco ve smyslu ‚Co se vůbec ptáte? Vždyť víte, že nemáme nejmenší šanci.‘

Ale na tom Mistrovství světa s námi byly holky, které tu vzpomínku neměly. Možná to pomohlo.

Až do čtvrté čtvrtiny byl ten zápas vyrovnaný. Pak ale přišla chvíle, kdy Eva Vítečková trefila trojku. V tu chvíli jsme začaly tušit, že asi jo. Že asi je možné všechno. Nakonec jsme vyhrály o jedenáct bodů.

V semifinále nás čekaly Bělorusky. My jsme vlastně v důležitých utkáních narazily na jediné týmy, které byly v našich silách. Potkat se v pavouku s „chlapským“ družstvem USA, či pro nás nepříjemným Ruskem nebo Španělskem, tak se do finále neprobojujeme. Bez šance. Vlastně bylo štěstím, že jsme na posledně dva zmíněné týmy narazily už ve skupině, kdy nám udělily pěknou lekci.

S Běloruskami to probíhalo podobně jako s Austrálií. Oba týmy se celé utkání tahaly o body. Pár vteřin do konce základní hrací doby jsme však eso v podobě dvoubodového náskoku v rukávu držely my.

Stačilo ubránit jejich poslední útok. Stačilo se posledních pár vteřin koncentrovat.

Zabijte mě, ale doteď mi není jasné, jak se mohla jedna z Bělorusek octnout sama pod našim košem. A to jsem si zpětně celou akci z dokumentu T jako tým několikrát přehrávala. V té poctivosti a vzrušení, aby nám žádná hráčka nezůstala o samotě, jsme asi nejspíš špatně dobraly obranu… Snad nějaký komunikační šum. Fakt nevím. Ale pět vteřin před koncem se ocitla jedna ze soupeřek absolutně sama pod košem a stav srovnala.

Asi si dovedete představit, co to s týmem udělá. V jeden moment jste ve finále Mistrovství světa… a za pár vteřin máte hlavu v dlaních. Právě jsme si nechaly mezi prsty utéct účast ve finále.

Víte, kdo v tu chvíli vše zachránil? Verča Bortelová. Záložní rozehrávačka jistící z lavičky pozdější MVP Hanku Horákovou. Byla jediná šťastná z toho, že jsme to dotáhly až do prodloužení.
„Holky, co blbnete?! Žijeme!“ Její nadšený výraz v obličeji a vykulené oči vidím jako dnes. A nikdy na tu scénu nezapomenu.

Pro většinu hráček, které byly zklamané, že si právě nechaly utéct finále pár vteřin před koncem, to byla při nejmenším zajímavá změna vnímání reality. Evidentně nemůžete ovlivnit to, co se vám stane, ale to, jak na onu situaci zareagujete. Nakonec jsme zvítězily 81:77.
A jak říkám, před naší špatnou reakcí nás zachránila Verča. Ten zápas mimochodem nedala ani bod.

MISTROVSTVÍ EVROPY ANEB KTERAK MI VZALI MOU JEDINOU TROJKU

Jedním z mých splněných snů bylo také Mistrovství Evropy v roce 2005. Ve finále jsme tehdy porazily Rusky.
I když… není úplně splněným snem, když v jednu chvíli bráníte a tu druhou se válíte v bolesti. Cítila jsem, jak se mi podlomilo koleno. Načež padla k zemi.

‚To je v prdeli‘ proletělo mi tehdy hlavou. A ani ne tak z důvodu, že to finále nedohraju.  Myslela jsem v té chvíli víc na sebe. Vždy jsem totiž měla za to, že když se něco stane s kolenem, tak je konec. Konec kariéry. Prostě jsem měla pocit, že už to nikdy nepůjde tak dobře. Retrospektivně mohu říct, že i koleno se hodilo „dokupy“ a ten rok mimo palubovky prospěl nakonec tělu i hlavě.

Abych však nepředbíhala. Ještě před tím zraněním se mi stala jistá kuriozita. Jestli se to k vám nedostalo, tak tříbodová střelba nebyla úplně má nejsilnější zbraň. Ale právě v tom finále jsem hned na začátku druhého poločasu trefila snad svou jedinou trojku v životě. A víte, co na tom bylo nejbizarnější? Že komentátor tehdy v televizi řekl, že tu trojku proměnila Míša Ferančíková.

Má jediná trojka v reprezentaci v životě! A navíc tak důležitá!

Samozřejmě to ale beru jako legraci. Jsme si trochu podobné. A abych řekla pravdu, tak mám občas nutkání do ČT napsat, ať si tuto dají poznámku do archivu :-) .

Zbytek poslední čtvrtiny se už pouze rozcvičuji pod dohledem lékaře a rychlé spojky manažera Jirky Hamzy za lavičkou. Nemohla jsem stabilně ani chodit, ale bylo milé slyšet, že tým zajímá, jestli jsem připravená ještě naskočit.

Chápete to? Nechtěli mi věřit, že už nedokážu týmu pomoct. Jak bych ale taky mohla, když se mi pod kolenem houpe zbytek nohy?

Tu nervydrásající koncovku jsem svým způsobem ani tak neprožívala. Pořád jsem jen testovala pevnost své nohy, protože se lékaři po prvotním vyšetření zdálo, že kolenu nic vážného není. Trochu mě to i mrzí, že jsem z toho finále neměla tolik. Že mám ale přetržený přední zkřížený vaz a čeká mne dlouhá cesta k návratu, se každopádně ukázalo až po návratu do Čech.

Zlato jsme tehdy urvaly až posledním útokem. Poslední trojkou. A to jsme v poločase prohrávaly o čtrnáct bodů. Opravdu, možné je všechno…

ÚSPĚCHY MI POMOHLY VYROVNAT SE S KONCEM

Na konec kariéry jsem se vrátila do Brna. Nikoliv do Žabin, ale do Valosunu. A podruhé v kariéře jsem se setkala se spoluhráčkou, která měla hodnoty postavené úplně jinak než já.

Já byla sportem vyšponovaná k maximální zodpovědnosti. Vždy jsem dělala absolutně vše pro to, abychom vyhrály. Kvůli čemuž jsem zažívala dost velké stresy. Tak jsem se s tím svěřila jedné spoluhráčce.

„Vždyť je to jen sport,“ odpověděla. Evidentně nechápala ty mé nervy.
Já nechápala ji.
„Copak tu jsem jediná, která chce vyhrát?“ pomyslela jsem si v tu chvíli.
„Já mám těch medailí vlastně dost,“ obhajovala jsem si pro sebe neodvratný konec kariéry a nepochopení.

Dnes už zase sportuji jen tak pro radost. Na jednom z mých posledních tréninků před otěhotněním jsem dokonce zůstala úplně v šoku, jak mne opustila má pověstná soutěživost a zarputilost. Role se otočily. Důležitá je pro mně teď zábava a radost. Vlastně tím štvu své spoluhráče dnes já.

Možná to trochu předpověděla máma.

Protože víte, co bylo legrační? Pár měsíců po tom, co jsem s basketbalem začala, se jí zeptala jedna její kamarádka, jestli plánuju někdy hrát závodně.

„To ne,“ odpověděla tehdy. Já nechápala, o čem se baví. Ani pak v patnácti jsem neviděla rozdíl mezi mým basketbalem a tím, který se hraje na olympiádě. Neřešila jsem nějaký nároďák, který byl koneckonců složen ze stejných smrtelníků, jako jsem já. No a za rok jsem už v něm sbírala zkušenosti.

Evidentně je možné opravdu všechno.

Ivana Večeřová