A je vůbec možné něco takového vůbec vyčíslit?
„Mnozí říkají, že (oproti ostatním spoluhráčům a protihráčům) mám hlavně talent. Ale to si nemyslím. Znám spoustu kluků, kteří měli talentu víc než já, ale nedali hokeji všechno. Já jsem vždycky obětoval všechno, abych se prosadil v americké NHL a stal se nejlepším hráčem světa. Táta mě vždycky vedl k tomu, abych posiloval vlastní váhou těla. Žádné činky, ale dřepy, kliky a podobné cviky, to bylo to pravé. A dělal jsem jich fakt hodně. Nejvíc asi ve třetí třídě, dřepů mohlo být denně takových tisíc až dva tisíce, a k tomu ještě sto kliků. Právě proto říkám malým klukům: když chcete být nejlepší, musíte trénovat víc než ostatní. Mně se to vyplatilo.“ (Jaromír Jágr v rozhovoru pro měsíčník Zdraví, 2014)
Jaromír Jágr v rozhovoru uvádí, že pokud chce sportovec uspět, musí podstupovat více drilu než jeho spoluhráči. Pokud jej však vezmeme do důsledku, snadno může vyústit v přetrénování. Energie člověka je konečná a vysoká kvantita tréninku tak může být paradoxně na škodu. Proto je potřeba věnovat pozornost nejen množství tréninku, ale především jeho kvalitě.
V tomto kontextu je velmi populární a inspirativní studie Ericssona a jeho týmu. Ta se zaměřuje se na úlohu trénování či procvičování ve vývoji expertů. Původně byla vytvořena mimo sportovní prostředí, ale hojně se v něm uplatňuje.
Ericsson nejprve zaujal velmi vyhraněný environmentální postoj. Argumentuje, že nejdůležitější vliv na výslednou úroveň schopností nemají vlohy, ale intenzita, kvalita a délka tréninku. Jinak řečeno, k dosažení špičkového výkonu stačí pouhá „troška talentu“.
V původní studii Ericsson porovnával tři skupiny mladých houslistů. Nejzdatnější skupina směřovala k sólové dráze. Nejpravděpodobnější kariérou druhé byla hra v orchestru. Nejméně zdatná skupina mířila k zaměstnání učitele či učitelky hudby. Hudebníci v první skupině průměrně věnovali do věku 18 let více než 7000 hodin cvičení. Hudebníci v druhé skupině přibližně 5000 hodin. Budoucí učitelé hudby 3000 hodin. Své závěry chtěl Ericsson potvrdit i ve sportu. Proto posuzoval trénink řeckořímských zápasníků na národní a mezinárodní úrovni. Zjistil, že mezinárodní wrestleři tréninkem za dobu své kariéry v průměru strávili o cca 1000 hodin více.
Celkově Ericsson odhadl, že experti stráví 10 let nebo 10 000 hodin rozvojem dané činností, než dosáhnou výjimečného výkonu. Tento předpoklad se ve sportu zjednodušuje jako pravidlo deseti let tréninku nutných k dosažení maximální výkonnostní úrovně. Ericsson však upozorňuje, že je zapotřebí jejich vzájemná kombinace, tedy 10 000 hodin po dobu 10 let.
Snad ještě důležitějším Ericssonovým poznatkem je, že i když měli jedinci přístup k podobnému tréninkovému prostředí, objevily se velké rozdíly v jejich výkonu. Toto však nepřijal jako důkaz svědčící o dominantním vlivu vloh na výsledný výkon. Namísto toho důkladně rozebral aktivity, které nejvíce souvisely se zlepšením výkonnosti. Hlavní rozdíly zjistil ve způsobu tréninku. Vypozoroval, že úspěšnější skupina:
a) se tréninku věnovala koncentrovaněji a koncepčněji,
b) více a aktivněji vyhledávala možnosti pro svůj další sportovní růst,
d) její členové obdrželi kvalitní zpětnou vazbu,
e) její členové dostali možnost svou aktivitu opakovat a napravovat tak své chyby.
Text je převzat z knihy Sportovní talent (Vičar, M., 2018).
ŠTÍTKY
AKTUÁLNĚ
Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.
