×
HOME O PROJEKTU SLUŽBY ČLÁNKY KONTAKT

TO NEJLEPŠÍ SE DĚJE BEZ VŮLE A MOTIVACE

Ten kluk má silnou vůli! Tohle spojení už vyřklo, nebo přinejmenším slyšelo mnoho trenérů. Ale co to je ta vůle? A není to nakonec totéž, co motivace?

Samotnou motivaci lze dělit na dvě složky, a to na její vědomou a nevědomou část. Rozdíl mezi nimi je tvořen mírou uvědomění se, co ovlivnilo naše chování. Nevědomou složku motivace ovlivňují takové impulsy, které si buď neuvědomujeme, nebo je lze zjistit až zpětnou důkladnou analýzou našeho chování. To lze vysvětlit na následujícím příkladu: mnohokrát se v obchodě natáhneme pro věc, kterou ani nepotřebujeme. Byť netušíme proč, tak jsme si onu věc koupili. Obchodník ale přesně ví, proč jsme tak učinili, neboť to byl právě on, kdo užil jednu z technik efektivního prodeje, tedy uvedení smyšlené „akční“ slevy, což nás daný produkt přinutilo koupit.

Naopak vědomá motivace je jedincem vnímaná a dobře rozpoznatelná. Dokáže tedy přesně určit, co jej přesně vedlo k danému chování. Například pokud si atlet stanovil cíl, že zaběhne závod na sto metrů pod dvanáct vteřin, věděl, že bude muset trénovat. Tyto tréninky tedy absolvoval vědomě, přičemž motivem bylo pokoření dvanáctivteřinového limitu. Tuto motivaci tedy lze považovat za tzv. kognitivní motivaci - rozumové zhodnocení situace a záměrné definování určitého cíle, jehož splnění přinese v budoucnu uspokojení. V tomto případě je motivace ovlivňována minulou zkušeností, která se projevuje v konkrétní představě cíle, jeho obsahu, ale i ve zhodnocení míry jeho dosažitelnosti. Tímto způsobem modifikuje zkušenost vznik nových motivů i volbu chování, které jedinec v dané situaci považuje za nejvýhodnější. Tento druh rozumového zhodnocení a především jeho dlouhodobého udržování je však viděn ve věkové kategorii školního věku zřídkakdy.

Za schopnost chtění, vědomého určení cíle a vynaložení úsilí zaměřeného na jeho dosažení, jakkoliv toto úsilí může být nepříjemné, či bolestivé, lze považovat také pojem vůle. Pro ni je charakteristické, že jde častokrát proti biologickým a psychickým potřebám jedince. Volní jednání pak často bývá navozeno potřebami vyššího řadu, za což lze považovat na základě Maslowovy pyramidy potřeb například potřebu uznání, či seberealizace (Vágnerová, 2005). Jak už ale bylo zmíněno, prvky kognitivní motivace, či vůle, jsou minimálně u dětí školního věku registrovatelné pouze zřídkakdy.

Která z těchto motivací je silnější, není doposud přesně stanoveno. Například Sigmund Freud tvrdil, že silnější je její nevědomá složka a že člověka motivují do většiny činů pudy. Pokud si tedy vezmeme příklad našeho sprintera, který si vědomě stanovil časový limit v běhu na sto metrů, dalo by se říct, že teorie Sigmunda Freuda není zcela přesná. Že sprintera motivuje vědomě stanovený cíl, k němuž je poháněný vůlí. Pakliže si ale podrobně rozebereme cíl našeho sportovce, můžeme zjistit, že jej i tak z velké části motivovala do výkonu nevědomá složka. Je tak proto, že přirozenou potřebu pohybu, či potřebu obdivu od okolí si tento jedinec vědomě nepřiznal.

 

Podobné členění zastává také bývalý volejbalový trenér a reprezentant, nynější místopředseda Českého olympijského výboru Zdeněk Haník (2018), který rovněž rozlišuje mezi motivací a vůlí. Motivaci považuje za přirozené chtění a vůli za vědomé úsilí. Pro dosažení nejvyšší výkonosti ve sportu je pak nezbytné, aby se oba tyto pohony sečetly. Tvrdí, že špičkové výkony nejsou pouhou otázkou vůle, ale že vznikají souhrou s mnohem hlouběji zakořeněnou inspirací a motivací.

Myšlenku o zakořeněné inspiraci (řekněme zájmu) lze ilustrovat na příkladu legendárního kulturisty, herce a republikánského politika Arnolda Schwarzeneggera. Obecně se tvrdí, že Schwarzenegger je jeden z „nejmotivovanějších“ lidí na světě. Že dokázal vše, co si vytyčil. Ať už to byl úspěch v kulturistice, či politice. To je zajisté pravda. Ale tahle myšlenka poukazuje pouze na špičku ledovce. Pod „hladinou vody“ se totiž vyskytuje onen zájem dosáhnout v těchto oblastech úspěchů, který je hnán především potřebami. V případě Schwarzeneggera pravděpodobně potřebou exhibicionismu podpořenou jeho extrovertní osobností. Jen stěží lze předpokládat, že by tento „nejmotivovanější“ člověk na světě byl stejně tak úspěšný v aktivitách, které by jeho potřeby neuspokojily. Lze tedy tvrdit, že ve vaření marmelády, při čemž by se cítil nesvůj, neboť by výsledkem této činnosti nebyla situace, v níž by byl středem pozornosti, by nikdy nesklidil takový úspěch jako například Blanka Milfaitová (mistryně světa ve vaření marmelády).

 

I z tohoto důvodu je důležité, aby děti dělaly takový sport, při němž uspokojí své nejniternější potřeby vztažené na jejich osobnost. Pokud tedy o dítěti víme, že je například introvert, je vhodné (nikoliv ale nutné) jej směřovat například k individuálním sportům (např. atletika). Naopak emočně labilního extroverta (cholerika) by kupříkladu maraton patrně zcela nenaplňoval, respektive by neměl touhu v něm být nejlepší. A pokud by po něm někdo chtěl, aby byl nadprůměrný, musel by se pomocí vědomé motivace – vůle – přesvědčovat k tréninkům.

Touto myšlenkou se nicméně nenabádá, aby děti dělaly pouze „takový a makový“ sport, nicméně je třeba mít tuto skutečnost coby trenér a rodič alespoň v povědomí.

FACEBOOK

AKTUÁLNĚ

Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.