×
HOME O PROJEKTU SLUŽBY ČLÁNKY KONTAKT

NEZASLOUŽÍTE SI TEN DRES! (JESSE LINGARD)

Pokud nejste z Marsu, asi víte, co je to Fergusonův fén (řev a ostrá kritika bývalého manažera Manchesteru United Sira Alexe Fergusona směřovaná hráčům při ostudném výkonu, pozn. redakce). Ale to je nic v porovnání s mým dědou. Opravdu, on je jiný level.

A to jsem pochopil už v mých minižákovských letech. Bylo mi asi jedenáct. A hráli jsme proti Stoke. Pršelo a tak se nám nehrálo zrovna nejlépe. A legrační bylo, že naši rodiče seděli bok po boku s rodiči hráčů Stoke.
A zrovna pořvával nějaký fanoušek Stoke na rozhodčí, načež na něj zareagoval můj děda. „Hej, sedni si! Sedni si, synu!“

Můj děda byl hodně old school. Dokonce ani nikdy nehrál fotbal. Byl ragbista a „strongman“. O fotbal se začal zajímat až v momentě, kdy jsem jej začal hrávat já. Což bylo brzo, neboť stále mám fotku z doby, kdy mi bylo čtrnáct měsíců. Sotva jsem chodil, ale hlavně, že jsem měl ten červený dres!

Děda toho moc o fotbale nevěděl, ale byl srozuměn s tím, jak moc mě baví. Tak se začal starat. Když mi byly čtyři roky, koupil dokonce videokazety, na kterých byly natočeny různé tréninkové techniky a všechny ty fotbalové věci. Bůh ví, proč byly z Japonska. No jen si to představte, tento veliký Angličan hrající ragby koukal na fotbalové kazety, v nichž účinkovali Japonci. A vše si zapisoval!
Akorát já byl tehda tak malý, že mi míč sahal až po kolena. Retrospektivně mohu říct, že jsme tu lekci nezvládli.

Byl ale do toho hodně ponořený. Snažil se mi co nejvíce pomoct. Jenže žili jsme ve Warringtonu, kde se hrálo jenom ragby. Nemohl tedy vědět, jak moc jsem nebo nejsem dobrý. A tak, když mi bylo sedm, mě vzal do akademie Manchesteru United. Po skončení tréninku si ho trenéři vzali bokem a řekli mu: „Kde jste ho pro Boha schovávali?

Od této chvíle jsem začal navštěvovat akademii United a měl o svém životním snu jasno. K němu se ale nedostanete sami. Rozumíte mi? Bez ohledu na to, kdo jste, nedostanete se k němu sami. Potřebujete lidi, aby vás podpořili. A děda mě podporoval každý jeden den.

Ale zpátky k příběhu se Stoke. Prší a děda řve. Myslím, že jsme tenkrát prohráli o pár branek, což je vždy průser, když oblékáte dres Manchesteru United. I když je vám jedenáct.
Odcházíme ze hřiště a jen čekáme, když na nás trenéři začnou řvát. Ale to se neděje. Protože jsme se tak daleko ani nedostali. Řvát začal můj děda.
Hej, vy! Pojďte sem!
Koukali jsme se na něj ve stylu WTF!?!?
Ostuda! Úplná ostuda dneska! Neuvěřitelné. Běžte a podívejte se na sebe do zrcadla! Úplně jste shodili své rodiny! Totálně jste shodili i sebe! Nezasloužíte si ten dres! Slyšíte?! NEZASLOUŽITE SI TEN DRES!“

Nevěděli jsme, jestli se máme smát nebo brečet.
Myslím, že dostal čtyřzápasový zákaz vstupu na zápas. A všechno to udělal z lásky. Byl charakter. Bez něj bych nebyl tam, kde jsem nyní. Bez debat.

Když jsem se dostal do akademie, první věc, kterou jsem udělal, byla, že jsem se vyfotil se Sirem Alexem Fergusonem. Seriózní fotka. Kodak. Stále tu fotku máme. Když jsme ji nechali vyvolat, děda se na ní podíval a řekl: „To je on, the main man (v překladu šéf, pozn. redakce). Jednou pod ním budeš hrát.“

Main man. Takhle mu vždycky říkával. Ale měli jste slyšet ten jeho akcent. Meyne mun!

Jenže byl tu jeden problém. Byl jsem strašně malý. A nedařilo se mi přibrat. A tak jednoho dne zalil děda zahradu cementem. A postavil tam takovou rádoby dřevěnou posilovnu. Ale žádný prostor pro rádio nebo něco podobného. Jen činky na mrtvé tahy, bench press atd. Raw.

Pamatuji si, když jsem jednou přišel do kanceláře Tonyho Whelana a zeptal se ho: „Ehm, pane! Mohu cvičit s činkami? Ptá se na to děda.“
Tony: „Ne, nemůžeš.
Já: „Jak to?“
Tony: „Protože ti je devět.

Vždycky jsem věděl, že můj vzrůst bude problém. A i když jsem byl starší a starší, pořád jsem v dresu plaval. Tady máte foktu (úvodní fotka), když jsme hráli Nike Cup proti AS Řím. Můj brácha se ji pořád směje.
Je mi patnáct, ale vypadám na deset. A ti týpci z AS pro změnu na pětadvacet. Byť je jím taky patnáct. Vypadám mezi nimi jako nějaký maskot.

Sranda byla, že jsme ten zápas vyhráli. Vyhráli jsme hodně zápasů. A já hrál opravdu dobře. Akorát jsem nerostl.
V šestnácti dostalo hodně mých spoluhráčů profesionální kontrakty, ale já nic. Byl jsem z toho otrávený.
Nejsem si jistý, jestli bych byl tam, kde jsem, kdyby nebylo Sira Alexe. Main mana. Jednou se totiž sešel se mnou a mými rodiči a vše nám vysvětlil. „Budete muset být trpěliví. Bude ti to trvat déle, ale věříme ti. Na první tým budeš připraven nejdříve ve 22 nebo 23.“

Ani nevíte, co to pro mě znamenalo. Někdo by možná řekl, že jsme byli znepokojeni, ale opak byl pravdou. Opravdu si ani nedokážete představit, co to pro mě znamenalo, když někdo jako Sir Alex Ferguson řekl, že mi věří. Pro mou psychiku to bylo obrovské posílení.
Ale to je Sir Alex. To je důvod, proč je Manchester United Manchesterem United.


Nikdy nezapomenu na to, co vám teď povím. Den pro mě nezačal zrovna nejlépe. Jeden z těch horších dnů zkrátka. Jdu si chodbou, když mě někdo z ničeho nic poplácá po zádech.
Otočil jsem se, přičemž jsem si pomyslel ‚Kdo to do prd…!‘
Byl to Sir Alex. Mrkl na mě.
Jak se máš, chlape?
Nedokážete si představit, jakou mi to udělalo radost. Uvědomení si, že se o vás někdo stará…
The main man. Jednou za něj budu hrát.


Také nezapomenu na den, kdy mě a Pogbu povolal k našemu prvnímu utkání. Bylo nám osmnáct, respektive devatenáct a hráli jsme na Newcastlu. Jen jsem seděl v šatně a díval se na ostatní, jak si všechny ty legendy dávají zrovna ponožky. Scholes. Rooney. Rio. Giggsy.

Jesse Lingard a Paul Pogba tvořili dou už od dob působení v akademii United.

 

Já a Pogba jsme se usadili na lavičku náhradníků. Byli jsme zvyklí hrát před 200 lidmi. Teď jich tady ale bylo 50 000. Jen jsem se díval na ty tribuny a třásl jsem se. Otočil jsem se na Pogbu a řekl jsem mu: „Jestli mě povolá na trávník, tak se asi pochčiju.“
Naštěstí jsme zůstali na lavičce náhradníků. Ale byl to pro mě velký moment.


Pravda je ale taková, že jsem nebyl připraven. Retrospektivně to vidím. Sir Alex mě tím chtěl pouze povzbudit. Nevím, jak to vidí nyní, ale měl pravdu. Následující tři roky jsem jezdil po hostováních - Leicester, Birmingham, Brighton. Tyto zkušenosti ale byly důležité.
Když se dostanete na vrchol, lidé vidí pouze to zářivé a všechny ty úspěchy. Ale už nevidí to, co tomu předcházelo. Už nevidí, jak jsem v Leicesteru večeřel z občerstvovacího vozíku na hotelu. Jak mi chyběla rodina. Jak jsem o sobě pochyboval…

Když jsem poprvé debutoval v ostrém zápase za United, psal se rok 2014 a jednalo se o zápas proti Swansea. Pro mě to bylo zadostiučinění za všechnu tu dřinu, bolest a roky mimo domov. A bylo mi 22 let. Jak Sir Alex předpovídal.

Dokázal jsem to.

A po dvaceti minutách na hřišti jsem se zranil. Něco s kolenem.
Nemohl jsem trénovat, nemohl jsem chodit, nemohl jsem nic. Jen koukat na Match od the day (sportovní TV program v Anglii). Byl jsem na dně. Doslova jsem si tehdy trhal vlasy, tak jsem byl frustrovaný. Bez ohledu na to, jak tvrdě pracuješ, bez ohledu na tvůj talent, nic není jistého.
Čtrnáct měsíců muselo uběhnout, abych znovu oblékl dres United.

Víte, co je srandovní? A hodně lidí o tom neví. Když jsem byl tehdy v Leicesteru na hostování v roce 2012, jedl jsem zrovna z občerstvovacího vozíku chipsy a přemýšlel nad tím, jestli vůbec dokážu prorazit tady. A úplně stejné pochybnosti měli o sobě a ve stejném týmu i Jamie Vardy a Harry Kane (nejlepší angličtí střelci posledních let, pozn. redakce).
A šest roků na to všichni tři jsme na hřišti a reprezentujeme Anglii v semifinále na Mistrovství světa.

Škoda že se do Ruska za mnou nemohl vypravit děda. Ale sledoval každou jednu minutu a přečetl každý jeden článek. A když jsem skóroval proti Panamě, načež se mnou udělali rozhovor, zmínil jsem tam i jeho. Pořád ten článek má. Když jsem byl naposledy u něj, vytáhl ho a řekl: „No jen se na to podívej! Píše se tu ‚Jesseho děda - Ken - bývalý „strongman“...
Bývalý? Nesmysl…

zdroj: theplayerstribune.com

FACEBOOK

AKTUÁLNĚ

Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.