×
HOME O PROJEKTU SLUŽBY ČLÁNKY KONTAKT

DEN, KDY JSME SE ROZDĚLILI (MARC BARTRA)

Mít bráchu dvojče není to stejné jako mít „normálního“ bráchu. Pokud máš „normálního“ bráchu, jeden je starší než druhý a tím pádem trochu i jeho lídr. Chodíte do odlišných škol a tříd, což znamená, že každý máte jiné přátelé, jiný režim apod. Ale když máš dvojče, je to jako byste žili úplně stejný život. Zvláště pak, pokud oba chcete být profesionální fotbalisté.

V podstatě od narození jsme já a Eric 27 let spolu. Čtyřiadvacet hodin denně. Jedli jsme ve stejný čas, chodili jsme do stejné školy, měli jsme stejné přátelé… dokonce jsme sdíleli i jednu postel, protože náš pokoj byl na dvě postele malý. Měli jsme v něm plakát Franka a Ronalda de Boerových, dvojčat, které hrály za FC Barcelona. Byli jsme velcí fanoušci Barcy. Možná bychom taky mohli jednou dokázat to, co dokázali de Boerovi.

Měli jsme na to geny. Táta hrával fotbal, byť divizi. A my jej hráli všude – na ulici, v pokoji, i na balkóně, který měl jeden metr čtvereční. To byly fajn časy. Bohužel všechno nebylo tak idylické.
Znáte ten typ dvojčat, které třeba nevypadají úplně stejně, ale za to se úplně stejně chovají? Tohle bohužel nebyl náš případ. Dokonce jsme se na to ptali rodičů, jak je možné, že dvojčata, která vyrůstají spolu, sdílejí stejná místa a také čas, mohou být tak odlišná jako my.
Bylo to zvláštní. Eric byl vždycky introvert: uzavřený, tichý, přemýšlivý… Já byl za to více otevřený. On byl ten chytrý. Já byl ten impulsivní, který nad věcmi ani moc nepřemýšlel.

A možná to bylo i kvůli těmto odlišnostem, proč jsme se docela často rvali. Nevím. Měli jsme takový lásky i nenávisti plný vztah. Byla tam i žárlivost, že ten jeden má vlastnosti, které by chtěl mít ten druhý apod. Ale vypadalo to jako taková zdravá rivalita. Bráchové takoví přece jsou, ne? Ale někdy to zkrátka překračovalo hranice.
Byl to můj bratr, ale chtěl jsem ho zkrátka někdy porazit. A když se naopak jemu zadařilo, tak jsem byl za něj rád. Stejně tak mu udělalo radost, když mi se něco povedlo. Nejdříve se nám oběma podařilo dostat do akademie FC Espanyol. A dva roky na to nás oba vzala i slavná FC Barcelona.

A od té chvíle se hodně věcí změnilo. Bydleli jsme 75 kilometrů od města, tak pro nás klub vždycky poslal taxíka. V něm jsme třeba dělávali úkoly. Tohle byl ještě splněný sen. Opravdu jsem si v tu chvíli pomyslel ‚Tak my opravdu budeme jako bratři de Boerovi‘.

Ale nedokážete si představit ten tlak, co je v Barceloně. Jsou tam trenéři, kteří vás obletují jako supi. Zajímá je každý detail. Má správný temperament? Jak je rychlý? Dokáže tohle i svou slabší nohou? Pokud uděláte chybu, hned si ji zapisují.

Marc odehrál míč, když neměl. (Pondělí, odpolední trénink, 18:13 – NEODPUSTITELNÁ CHYBA)

Věřte mi, ten tlak, když je vám deset let… coby kluk nemáte schopnosti to zvládnout. A do toho vzrostla i rivalita mezi námi dvěma. Dokonce jsem si chvílemi říkal ‚Asi mě fakt nemá rád‘.
A vše se zhoršovalo. Jelikož Eric rychle rostl, potkalo jej i hodně zranění. Také se zamiloval do jedné dívky, a tak se už ani tolik nekoncentroval na fotbal. A jednoho dne si mě, jeho i naše rodiče zavolal klubový trenér. „Už tě nechceme,“ řekli mu. Já ale zůstal.

Na jednu stranu byl rád, že já byl stále hráčem Barcelony. Ale i tak to znamenalo, že náš sen právě skončil. Byl to den, kdy jsme se rozdělili. Byl to den, kdy už jsme přestali dělat úkoly v taxíku. Byl to den, kdy se sen o bratrech de Boerových rozplynul.

Na cestu domů toho dne nikdy nezapomenu. Nikdo během celé hodiny neřekl ani slovo. ‚OK, teď je to definitivní, nemá mě rád‘ pomyslel jsem si.

O dva roky později jsem se stěhoval do La Masie (tréninkové centrum Barcelony). Znamenalo to, že jsem musel všechno opustit. Přátele, rodinu, i mého bratra. Ani na tenhle den nikdy nezapomenu. Stál jsem ve dveřích a jen jsem si pomyslel ‚Do prdele, tak se to fakt děje. Celý život jsme byli spolu a teď se musíme odloučit.‘
V ten moment se brácha rozbrečel. Ale proč brečí, když mě stejně nemá rád?
Ten večer mi mamka ještě zavolala a řekla, že Eric celý den probrečel. A právě nyní jsem si uvědomil, že jsme si bližší než kdykoliv jindy.
Od té doby se hodně změnilo. Bratr dospěl. Opravdu se choval dospěleji než jeho vrstevníci. Možná to bylo tím, že musel přijmout fakt, že ten sen se už nikdy nenaplní. Ale naopak o to více pyšný byl na mě. Vždycky pak říkával: „Já to nedokázal, ale můj brácho jo! A víte co? Jeho úspěch je i můj úspěch.“

Nakonec jsem i já ale musel v roce 2016 opustit Barcelonu. A to i přesto, že jsem se dokázal prosadit do její základní sestavy, stejně jako do španělského reprezentačního výběru. Z nějakého důvodu už jsem přestal být pro tým důležitý. A tak jsem přestoupil do Dortmundu.
Sezona v Borussii byla fajn. Podařilo se nám postoupit do čtvrtfinále Ligy mistrů, kde jsme narazili na AS Monaco. A o tom jste už možná slyšeli. Při našem příjezdu ke stadionu před prvním střetnutím vybouchla u našeho autobusu bomba. Naštěstí byl jenom jeden člověk zraněn. Jak už to tak chodí, tak jsem tím člověkem byl já. Měl jsem z toho výbuchu poraněné rameno tak moc, že jsem ihned musel na operaci.
Po měsíci jsem se ale vrátil a celý Westfalenstadion skandoval mé jméno. Byl jsem na sebe pyšný.A Eric? Ten žije jiný sen. Je koordinátorem mládežnického systému, který propojuje hráče z menších měst. A miluje to. Žije tím, že učí děti fotbalu, technice, taktice… a že je poučuje o životě a hodnotách.
Náš vztah už je jiný. Už neexistuje žádná rivalita. Respektujeme se, podporujeme se a máme se rádi. Protože je to můj bratr. Můj nejlepší přítel.

zdroj: theplayerstribune.com

FACEBOOK

AKTUÁLNĚ

Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.