CO TO JE SELF-EFFICACY?

Představme si dívku (říkejme ji Jana), která ve svém volném čase hraje florbal a zároveň se věnuje hře na klavír. Jana je tatáž osoba, a tak lze její sebevědomí a sebehodnocení generalizovat na celou její osobu. Zatímco ale tato dívka ve hře na klavír vyniká a nemá problém hrát před velkým publikem, ve florbale tomu tak není. Nevěří si. Bojí se, že ji trenér bude nadávat a že se s ní přestanou kamarádit ostatní členky týmu.

Byť je to prakticky nereálné, uvažujme, že Jana má jak do hry na klavír, tak i do florbalu stejně kvalitní vlohy k projevení talentu. Tedy, že v obou svých koníčcích má stejnou šanci být úspěšná. Vzhledem k tomu, že se jedná o jedinou lidskou bytost, disponuje také stejnými mentální dovednosti – tzn., že jednotně reaguje na stres, má jednotnou sebedůvěru apod. Jak je tedy možné, že se u naší Jany projevuje zcela jiná sebedůvěra a sebehodnocení při hře na klavír a při florbale?
Právě na toto odpovídá pojem self-efficacy. Tento termín popisuje vědomí vlastní působnosti, víru ve vlastní schopnosti a dovednosti a jejich efektivitu. Podle psychologa a autora celého konceptu Alberta Bandury (1997) lze u dvou lidí s podobnou úrovní znalostí či dovedností očekávat, že hlavním faktorem determinujícím jejich rozdílné výkony bude přesvědčení o vlastním potenciálu produkovat žádoucí výsledky. Z tohoto pohledu jsou osobní výkony založeny více na tom, čemu daný člověk věří, než na tom, co je objektivně pravdivé.

Pro správné pochopení pojmu sebeúčinnosti (self-efficacy) je tedy důležité, aby nebyl zaměňován například s konstruktem sebedůvěry, která předpokládá, že přesvědčení ve vlastní schopnosti jsou převážně generalizovaná. Naopak sebeúčinnost (self-efficacy) se vztahuje pouze na jednu danou aktivitu, a nemusí se tedy nutně mezi jednotlivými aktivitami přenášet.
Ve spojení s motivací je důležité vědět, že lidé s vysokou úrovní sebeúčinnosti přistupují k obtížným úkolům spíše jako k zvládnutelným výzvám než jako k hrozbám, kterým je potřeba se vyhnout. Tyto osoby se vyznačují vyšší úrovní vnitřní motivace, kladou si nesnadnější cíle a případný neúspěch, který připisují spíše kontrolovatelným příčinám, je pro ně stimulující a motivující.

Ve vztahu k cílům je třeba ještě zmínit, že lidé s vysokým self-efficacy si kladou o trochu náročnější cíle, než jaké jsou schopni zvládnout. Naopak lidé s jeho nízkou úrovní si je kladou buď moc nízké tak, aby pro ně bylo snadné je dosáhnout, anebo moc náročné. Je tak z toho důvodu, že v případě neúspěchu se budou mít na co vymluvit. V konceptu self-efficacy tedy nejde tolik o to, jak uspět, ale spíše jak vydržet, když úspěch nepřichází.

Vraťme se ale k Janě a k důvodům jejího odlišného self-efficacy při hře na klavír a ve florbale. Zatímco v hudebních hodinách má podporujícího učitele, který svým chováním zvyšuje úroveň sebehodnocení Jany, ve florbale je tomu naopak. Florbalový trenér s dětmi neumí komunikovat, a protože je Jana blondýna, neprávem ji považuje za hloupou, načež se k ní nevědomky také takto chová. Zároveň nezapadla do kolektivu, a tak se v zápasech bojí riskovat. Bojí se, že by ji už spoluhráčky za případnou chybu zavrhly úplně. Je tedy evidentní, že self-efficacy do jisté míry může ovlivnit také trenér.

Pokud bychom zjištěná teoretická východiska popisující tento koncept vztáhli na život obecně, přišli bychom na řadu zajímavostí. Například autor celého konceptu Bandura předpokládal, že schopnost ovlivňovat svůj osud, tedy držet otěže svého života, má pozitivní vliv na výskyt úzkostí a depresí. Tohle lze považovat za nejdůležitější důvod toho, proč by měl člověk dělat takové věci, které jej baví a kterým rozumí (zvládá je). Je evidentní, že při splnění těchto dvou podmínek bude totiž schopen určovat směr, kterým se vydá.
Naopak pokud jsou lidé přesvědčení, že jejich chování a činy nebudou mít téměř žádný dopad na výsledek jejich konání, lze předpokládat, že budou náchylnější při boji s již zmíněnými psychickými nemocemi. Bez ohledu na to, zda budeme hovořit o sportovním klání, či života jako takového. Tento koncept rovněž popisuje tzv. vnímání reality (locus of control), jehož autorem je Julian Rotter. V rámci tohoto vnímání reality rozděluje lidi do dvou skupiny – na internalisty a externalisty. Zatímco internalisté věří, že většinu aspektů života mají ve vlastních rukou (věří svým vlastním schopnostem a dovednostem), externalisté si myslí pravý opak. Cynik by mohl namítnout, že internalisté si pouze nejsou schopni přiznat pravdu a zbytečně ze sebe dělají „supermany“. Je samozřejmé, že člověk řadu věcí neovlivní. Ovlivnit vždy však může svou reakci na situace, které se mu dějí.

Pokud sportovec - například skokan na lyžích - skočil v závodě velmi špatně, může se oprávněně vymlouvat na nepřízeň počasí. Zatímco ale externalista se na tuto skutečnost pouze vymluví a své chování do budoucna nezmění, internalista udělá něco jiného. Jednak se například uvědomí, že velmi podobné počasí měli i všichni ostatní závodníci a vymlouvat se tedy na okolní příčiny je nesmysl a jednak se také poučí do příště. Například tím, že v následujícím závodě bude trpělivější a počká na můstku o pár vteřin déle, nebo si promluví se svým trenérem o jeho schopnostech identifikovat rychlost větru.

V životě totiž nemůžeme ovlivnit to, co se nám stane, ale můžeme ovlivnit to, jak na tuto situaci zareagujeme.