DEKÓDOVÁNÍ CHARISMA – DAR, KTERÝ SI MŮŽEME NADĚLIT SAMI (DRUHÁ ČÁST)

Článek je pokračováním prvního dílu pojednávajícího o fenoménu charsima (zde), v němž byly rozebrány fyzické rysy a rysy intrapsychologické podstaty.

Rysy interpsychologické podstaty
Řada těchto rysů se váže na komunikační techniky jako takové, nicméně i přes jejich jednoduché užití je studiemi potvrzen jejich pozitivní vztah s vyšší úrovni charismatu. Tyto rysy se pak zaměřují především na ovlivňování emocí a potřeb následovníků „charismatických“ lídrů.

Z pozice lídra skupiny se za klíčový aspekt může jevit vzbuzení ve zbylých členech skupiny pocit sounáležitosti. Způsob fungování skupiny, při němž členové mají pocit, že jsou „my“, nikoliv „oni“ nebo „já“, zvyšuje v těchto členech hladinu hormonu oxytocinu (De Dreu, 2012, podle Castelnovo, Popper & Koren, 2017). Leannová (2011) pak doporučuje při komunikaci se zbytkem skupiny z pozice lídra samotné užívání slova „my“ respektive užívání první osoby množného čísla na úkor osoby druhé. Pravděpodobně nejideálnějším příkladem této techniky se může jevit proslov bývalého britského premiéra Winstona Churchilla z dob 2. světové války (pro přesnost vyjádření zachován anglický jazyk; slovo „we“ znamená v překladu do českého jazyka zájmeno „my“):

„We shall go on to the end. We shall fight in France, we shall fight on the seas and oceans, we shall fight with growing confidence and growing strength in the air, we shall defend our island, whatever the cost may be. We shall fight on the beaches, we shall fight on the landing grounds, we shall fight in the fields and in the streets, we shall fight in the hills; we shall never surrender.“ (Winston Churchill) 

Jako efektivní komunikační technika se rovněž uvádí tzv. repetice. Tato metoda je postavena na principu užívání tří slov, tří frází nebo dokonce tří obdobných odstavců tak, aby se zdůraznily důležité body projevu. Jako jeden z příkladu udává opět část proslovu bývalého prezidenta USA Baracka Obamy z 10. února roku 2007, kdy oznamoval svou kandidaturu na post prezidenta:

„Navzdory tyranii srazila skupina vlastenců impérium na kolena.
Navzdory naší rozdělenosti jsme spojili národ a osvobodili otroky.
Navzdory velké hospodářské krizi jsme lidem znovu dali práci a miliony z nich jsme zachránili před chudobou.“ 

Baumeister a Bushman (2008) pak potvrdili, že lidé pociťují mnohem větší náklonnost k těm, od kterých se jím dostává (veřejných) pochval. Tato schopnost, respektive komunikační technika, však může být podmíněna vysokým sebevědomím jedince, neboť se předpokládá, že pro jedince s nízkým sebevědomím může být obtížné vyzdvihovat veřejně někoho jiného.

Již ani ne tak komunikační technika, jako spíše přístup k ostatním lidským bytostem z hlediska morálního, lze dle studie (Zebrowitz, Voinescu & Collins, 1996) ve vztahu k vyšší úrovni charismatu považovat pravdomluvnost. Kromě jiného lze tuto vlastnost považovat za charisma zvyšující z důvodu silného trvání si za svými postoji a názory, nevyhýbání se případným konfliktům a z důvodu projevu autentičnosti.

Za navozující hlubší vztah mezi zúčastněnými osobami se rovněž považuje tzv. sebeodhalování. Intimním sdělováním člověk nejen vyjadřuje potřebu (což nelze považovat za slabost), ale především dává partnerovi důvěru. Tuto hypotézu potvrzují také Clark, Fitness a Brissette (2001), podle kterých vyjádření emocí podporuje intimitu a zvyšuje těsnost vztahu. Toto sebeodhalování je pak součástí vyjadřování a následného vzbuzování emocí (Antonakis et al., 2016) v ostatních členech jako takového.

S tímto vzbuzováním emocí v následovnících souvisí také předávání vize z pozice lídra. Za efektivní způsob předávání vize se právě považuje takový, který atakuje emoce následovníků, nikoliv logické myšlení. Není náhoda, že za jeden z nejznámějších projevů v historii lidstva se uvádí ‚I have a dream‘ od Martina Luthera Kinga, který takto předal jistou vizi. Pakliže by Martin Luther King užil například ‚Mám strategický plán‘, jen stěží by se dal očekávat stejný dopad na emoce lidí a následné předání vize.

Pravděpodobně nejfrekventovaněji bádaným rysem charisma je jeho vztah k řeči těla (nonverbální komunikace). Jeho pozitivní charakter pak byl potvrzen na řadě studií (Carney et al., 2005; Tiedens & Fragale, 2003; Carney et al., 2010), přičemž se v tomto smyslu doporučuje užívání takových gest, při nichž se jedinec roztahuje do prostoru (high-power poses). Ty totiž vzbuzují v ostatních členech skupiny u jedince pocit dominance, vysokého sebevědomí, či uvolněnosti. Kromě tohoto roztahování se do prostoru se kromě jiných gest doporučuje také užívání například naklánění hlavy při konverzaci na stranu (signál vyjadřující, že dotyčnému věnujeme pozornost), či pomalá chůze (uvolněnost, dominance) (Leigh, 2012). Nonverbální komunikace je však mnohem komplikovanější a s cílem lepšího pochopení výše sepsaných řádků se doporučuje ji prostudovat důkladněji.

Vliv na charisma má dle několika studií (Klofstad et al., 2015; Puts et al., 2006) také paraverbální komunikace. Tou, ve vztahu k vyšší úrovní charismatu, rozumíme níže položený (hlubší) a rezonující hlas. Při tázání se pak doporučuje na konci otázky hladinu hlasu ještě prohloubit. Kimble a Musgrove (1988) pak zjistili, že asertivní jedinci mluví hlasitěji než ti, kteří jsou považování spíše za neasertivní. Za zajímavý lze rovněž považovat fakt, že jediným společným znakem vítězů prezidentských voleb v USA od roku 1960 do roku 2000 byl níže položený hlas oproti svému oponentovi.

Na dominanci má pak dle několika autorů (Wiedemann, 2015; Amhorst & Reed, 1986) vliv také barva oblečení, jež má jedinec na sobě. Za dominantnější na mužích je považována červená barva. U žen byl vliv barvy podroben zkoumání z pohledu kompetence ve vztahu k aktivitě. Jako nejkompetentnější se jevily ženy v oblečení tmavé barvy (In Reh, Van Quaquebeke & Giessner, 2017).

Robbins a Decenzo (2001) rovněž uvádí, že jedním z charakteristických znaků je také nekonvenční chování. To může být považováno za charismatické z důvodu povahy prováděných aktivit jedince, které se zbytku sociální skupiny můžou jevit jako netradiční a zajímavé. Toto chování je do jisté míry spojeno také s vnímáním svého okolí, které evidentně má v tomto případě na chování a názory jedince minimální vliv (již rys intrapsychologické podstaty). Faktory podporující nekonvenční chování pak mohou být také spontánnost, autenticita či přirozenost. Tím se nicméně dostáváme k jednomu z rysů intrapsychologické podstaty – osvobození od vnitřních nejistot a nedostatků. Pouze takový člověk se totiž dokáže chovat ve společnosti druhých lidí spontánně, autenticky a přirozeně.Charisma je tedy koncept, jež je tvořen několika rysy rozdílné podstaty a jež jsou stejně tak z pohledu jedince různě ovlivnitelné. Dá se předpokládat, že velkým množstvím rysů je obdarován každý jedinec již při svém narození. O ně však během dospívání většina lidí negativními důsledky procesu socializace a přizpůsobování se společnosti přichází (celá řada důsledků procesu socializace je pochopitelně pozitivních). Je ale patrné, že z velké části lze charisma během života získat zpět (respektive jej opětovně odkrýt), a to uvědomělou prací na některých převážně intrapsychologických aspektech (především na vnímání vlastních nedostatků a nejistot a úrovni sebevědomí). Zároveň je ale evidentní, že na řadě aspektů podporujících charisma pracovat jednoduše nelze.