DEKÓDOVÁNÍ CHARISMA - DAR, KTERÝ SI MŮŽEME NADĚLIT SAMI (ČÁST PRVNÍ)

Již od pradávna jsou lidé fascinování fenoménem charisma. Co všechno jej utváří, proč jím někteří lidé disponují a jiní ne a na co všechno má vůbec vliv? Zdá se, jakoby charismatičtí lidé měli do vínku dáno něco, co ostatní mohou jen tiše závidět. Charismatičtí lidé totiž dokáží komunikovat s ostatními tak, aby je následovali, vyhověli jim či mnohdykrát přijali jejich názory a hodnoty na úkor těch svých. Což se může jevit jako přinejmenším nespravedlivé, vzhledem k faktu, že kdokoliv jiný tohle dokáže jen stěží.

Slovo charisma pochází z řeckého χάρισμα (kharisma), což ve volném překladu může znamenat také obdarování, či laskavost. Jedná se ale opravdu o něco, čím bylo obdarováno jen pár jedinců, anebo jsme charisma obdrželi při narození úplně všichni a jen jsme jej v průběhu života ztratili? A nedá se takto koneckonců obdarovat i sebe samého?

První snahy o empirické zkoumání fenoménu charisma lze připsat Maxu Weberovi (1947, 1964) a Talcottu Parsonsovi. Za nadlidského, či nadpřirozeného s výjimečnými schopnostmi považoval Weber (1964; podle Bensman & Givant, 1975) jedince obdarovaného charismatem, načež je především z těchto důvodů následován ostatními a považován jako lídr, když tvrdil: „za charisma lze považovat ztělesňování určitých kvalit jedince, na základě kterých je považován za mimořádného a jež je tak obdařen nadpřirozenými, nadlidskými, či alespoň výjimečnými silami, či kvalitami. Ty pak nejsou dostupné každé osobě, nýbrž jsou považovány za ‚božského původu‘, a proto tak pouze tento jedinec může být považován za lídra."

Z těchto východisek se pak dá považovat charisma za vlastnost přiřazenou někomu, než vlastností někoho. Což do jisté míry oponuje pohledu Webera ‚Charismatický jedinec získává a udržuje autoritu výhradně svým prokazováním síly v životě‘, nicméně se zde nabízí přístup, při němž si zkrátka musí jedinec jistými zásluhami charisma připsat nejdříve sám, aby pak mohl být i ostatními vnímán jako charismatický, načež se charismatickým opravdu nakonec také stal. Bez ohledu na úhel pohledu, z jakého na charisma nahlížíme, je však třeba vědět, že charismatičtí lídři své následovníky motivují a inspirují, přičemž mohou být díky nim i spokojení (Reh, Van Quaquebeke & Giessner, 2017).

V průběhu času a bádání bylo vymezeno několik charakteristických rysů, kterými charismatičtí lidé disponují. Ty, na základě jejich povahy a z pohledu jejich potenciálního dosažení lze rozdělit na rysy vázané na fyzickou stránku jedince a rysy intrapsychologické (psychologické vztahující se na vlastnosti jedince) a interpsychologické (psychologické vztahující se na vnímání jedince ostatními). Je zřejmé, že první skupinu rysů jedinec svým přičiněním může ovlivnit pouze v omezené míře (např. vzhled), nicméně uvědomělá práce se zbylými dvěma rysy je v jeho možnostech.

Rysy vázané na fyzickou stránku jedince
Jak již bylo uvedeno, s touto skupinou rysů lze manipulovat jen omezeně. Zároveň je třeba vědět, že tyto rysy ovlivňují celkový dojem z pohledu charisma rovněž minimálně.

Hned několik studií (Judge & Cable, 2004; Stulp et al., 2013; Gawley et al., 2009, podle Grabo, Spisak & van Vugt, 2017) však prokázalo vztah mezi úrovní charismatu a výškou jedince. Je pravděpodobně nejzřetelnějším rysem, nicméně nikoliv charisma podmiňujícím. Obecně je však považováno za fakt, že vyšší jedinci jsou fyzicky silnější než nižší, což je podvědomě ostatními přijímáno jako projev dominance. Bezvýznamný vztah pak byl ale zjištěn mezi úrovní charisma a „šířkou“ jedince (Ebersole, 2016). Že není výška ve vztahu k charisma determinujícím rysem lze ilustrovat na příkladu Adolfa Hitlera, či ruského prezidenta Vladimira Putina.

Výzkumem (Friedman, Riggio, & Casella, 1988) potvrzeným rysem ovlivňující charisma je také atraktivita. Tento fakt může být výsledkem hned několika faktorů – prvním a pravděpodobně nejvýznamnějším je nejspíš skutečnost, že atraktivní jedinci lehce získají pozornost ostatních členů skupiny. Rovněž je prokázáno, že atraktivita silně koreluje se sociálními schopnostmi (Feingold, 1992). Za důležitý se však tento rys potvrzuje jen do té doby, než ostatní členové skupiny poznají i ostatní charakteristické rysy jedince. 

Členové sociálních skupin rovněž raději následují své lídry, pokud disponují jistými rysy v obličeji, jež jsou považovány za maskulinní. Mezi takové patří například výrazná čelist, níže položené obočí, symetričnost obličeje či širší nos. Tyto znaky jsou pak nejčastěji výsledkem zvýšené hladiny testosteronu u jedince, který je coby hormon spojován s dominantním chováním (Apicella et al., 2008; Carré et al., 2009; Stenstrom, Saad, Nepomuceno, & Mendenhall, 2011; Keating et al., 1977; podle Grabo, Spisak & van Vugt, 2017).  S obličejem ve vztahu k charismatu se ještě rovněž váže výraz samotný. Ten už je jedincem ovlivnitelný lépe a bylo dokázáno (Aguinis et al., 1998), že uvolněný výraz je považován za dominantnější než výraz nervózně vzhlížející.

Rysy intrapsychologické podstaty
Tato skupina rysů se jeví jako nejdůležitější při chápání fenoménu charisma. Částečně ji lze popsat i jako koncept mentálních dovedností ve vztahu k sociálním interakcím. Bass (1985), jak již bylo řečeno v první části této série o charisma, považuje za klíčový koncept sebevědomí, u něhož je předpokládáno, že je podmíněn kromě jiného také dosaženými úspěchy, rovněž souvisejícími s charismatem (Todorov et al., 2005)[1].

Další mentální dovedností, kterou lze považovat za podporující charisma, je úroveň schopnosti reakce na stres. To lze vysvětlit na následujícím příkladu: svěřenci spíše budou stát a poslouchat uvolněného a sebejistého trenéra než někoho, kdo znervózní při první vyhrocenější situaci. Je tedy nezbytné se svěřenci komunikovat v klidu a níže položeným hlasem na úkor řvaní, či koktání.

Za rys intrapsychologické podstaty lze považovat také řeč těla (nonverbální komunikace). Tou samozřejmě ovlivňujeme i vnímání naší osoby ostatními (viz rysy interpsychologické podstaty), nicméně bylo zjištěno, že řečí těla dokážeme ovlivnit i naše emoční rozpoložení (Cuddy, Wilmuth & Carney, 2012). Jedinec by v tomto smyslu měl užívat takové gesta a postavení těla, která jsou spojovaná se zaujímáním co největšího prostoru (tzv. high-power poses). Vliv na charisma v tomto smyslu mají z důvodu zvýšení hladiny hormonu testosteronu (spojen s dominancí) a snížení stresového hormonu kortizolu a to po pouhých dvou minutách.

Za obecně předpokládaný rys charismatických lidí lze považovat také správné pojetí vnímání reality (locus of control). Z tohoto pohledu lze rozlišovat lidi na dva typy: externalisty a internalisty. Bylo předpokládáno, že externalisté přisuzují události, jež se jim dějí a celkově své štěstí do rukou vnějších sil (jiných lidí, osudu) a internalisté naopak věří, že jejich schopnosti, odvaha a vůle mají rozhodující vliv na dosahování jejich cílů. Rotter (1966) tuto souvislost ověřil, když zjistil, že lidé ve vůdcovských (např. trenéři) postaveních inklinují k internalistickému pojetí vnímání reality daleko více než lidé mimo vůdcovské posty (in Bass & Bass, 2008).

Za pravděpodobně nejcharismatičtější rys lze považovat osvobození od vnitřních nejistot a vnímaných nedostatků (Bass, 1985), tedy jejich přiznání ať už sobě, tak i ostatním. Pokud tedy coby lidské bytosti zcela přijmeme své silné, ale především i slabé stránky a nemáme problém o nich hovořit před ostatními, ostatní lidé se v naší společnosti budou cítit příjemněji. Stane se tak z toho důvodu, že sami nebudou mít potřebu nic schovávat, což se projeví na jejich momentální spokojenosti. Naši společnost tedy budou vyhledávat.

Rysy intrapsychologické podstaty pak lze považovat ve vztahu k charismatu jako předpoklady pro efektivní užití rysů interpsychologické podstaty (popsáno v 2. části série o charisma).
Pokračování příště (Rysy interpsychologické podstaty).