×
HOME O PROJEKTU SLUŽBY ČLÁNKY KONTAKT

NANI: VŽDY BUDU TEN KLUK, KTERÝ ŽEBRAL O JÍDLO

Jako malý kluk jsem byl přesvědčený, že jsem byl Bohem vyvolený k tomu, abych se stal fotbalistou. A celý ten příběh se udál, když jsme jako rodina hladověli. S mamkou a dalšími osmi sourozenci jsme bydleli v jednopokojovém domě, jehož podlaha byla děravá. A v těch dírách si hověly ještěrky a krysy. Opravdu jsme tehdy neměli co k jídlu.

Až do chvíle, kdy jeden z mých starších bratrů dostal nápad, kterak bychom se mohli najíst zadarmo. A ještě než řeknu, jak se to událo, je třeba vám sdělit důvod, proč jsme se octli v této situaci.

Pár měsíců předtím, když mi bylo sedm, jsme žili v domě, který postavil táta. Jednoho dne totiž našetřil dostatek peněz, abychom žili v lepším domě. Ačkoliv i ten měl své mouchy. Ještě než jej však dostavěl, musel odletět na Kapverdy. Odtamtud mí rodiče pochází. Myslel jsem, že bude pryč jen pár týdnů. Ale měsíce utíkaly a on nikde. Nechápal jsem, co se stalo. Vždyť tady měl několik synů. Jediné, co jsem věděl, bylo, že ho mám rád natolik, že jsem se na něj nemohl zlobit. Jeho absence ale velmi zkomplikovala život mámě.

 

Dělala všechno proto, aby nás uživila. Byla zpěvačkou. A taky pracovala v restauraci. A po pár letech si našla nového chlapa. V té době jsme žili v domě, který postavil táta, ale on chtěl, abychom se přestěhovali do toho jeho. Který byl o mnoho horší! Sdíleli jsme v něm v deseti lidech jeden pokoj, jeden záchod a jednu kuchyň. Spal jsem na gauči. Ty ještěrky a krysy byly pro mě něčím zcela normálním. Je velmi zajímavé, jak se jako dítě dokážete rychle adaptovat na cokoliv.

Ale ne na hlad! Být hladovým je něco náročného k vysvětlení. Jedna věc je vidět a litovat hladovějící děti v Africe. Ale zažili jste to? Když žaludek pojídá sám sebe? Já jo. A dost často. Jediná dobrá věc na tom, být hladový, je, že vás to nutí konat.

 

A tak, jednoho dne, můj bratr Paolo dostal nápad. Myslím, že mi mohlo být tak deset let. On byl o pět let starší. „Co kdybychom odjeli do bohaté čtvrti v Lisabonu a žebrali o jídlo?“ sdělil jednoho dne.

Dvakrát se mi to zrovna nepozdávalo. Že by to bylo tak jednoduché? Ale Paolo si byl jistý, že tito lidé se o dílo podělí. A měl pravdu. Upadl jsem do úžasu. Dávali nám chleba, polívky a sušenky. Někteří nás dokonce pozvali k sobě domů. A dokonce jsme si udělali i pár kamarádů.

Myslím, že nás měli rádi, protože jsme se nerozhodli krást, ale zeptat se.
Když jsme jednou hráli fotbal, spatřili jsme Pizza hut. Tak jsme se šli zeptat i tam. Tvrdili, že nic nemají. Když jsme ale odcházeli, zařvala na nás jedna paní: „Heey. Whoo, whoo, whoo! Počkejte vteřinu!“ Dvě minuty na to vyběhla s pizzou. Čerstvě ohřátou!

Pane Bože! Čerstvě ohřátá pizza! Nic lepšího jsme nejedli. A nebudete mi to věřit, ale doteď si tu její chuť pamatuji.
Ta paní se nás taky zeptala, co děláme. Brácha odpověděl, že jsme fotbalisti. A Bůh ví, proč nám odvětila, že se máme zítra zase stavit. Chce se podívat, jak hrajeme. Další den jsme tedy přišli.

Wau! Jste dobří!“ pochválila nás. „Poslyšte, kluci. Mám kamaráda, který je profesionální fotbalista. Třeba by vám mohl pomoct.

Její přítel byl Marco Aurélio. Fotbalista Sportingu Lisabon. Tam Paolovi domluvil také tréninky. Neuvěřitelné. Brácha se zeptá na pizzu, a pak jde na trénink Sportingu. Jednoho z nejlepších klubů v zemi. Tohle byla životní příležitost!

Ale když nadešla ta chvíle, tak se brácha zpozdil. O jeden měsíc! Nedělám si srandu.

Ne o dvacet minut. Ne o hodinu. Ale o měsíc!

A v tom byl brácha jiný než já. Talentu měl více. Ale v té době se bavil i s jinými, podivnými kluky. A začal kouřit. A já si uvědomil, že Bohem vyvoleným, kdo bude živit rodinu, jsem byl já.
Všichni mí bráchové oproti mě něco postrádali. Disciplínu, odhodlání. Já tím ale z nějakého důvodu disponoval.

Také jsem přesvědčený, že mi z nějakého důvodu Bůh podstrkává do cesty samé dobré lidi. Nejdříve mého kamaráda Sabina.

Když mi bylo sedm, byl to právě on, kdo mě vzal na vůbec první trénink. Pamatuji, že jsem tenkrát na sebe hodil nějaké staré triko, trenky a kožené boty, v kterých obyčejně jdete na nějakou odpornou party třetí cenové skupiny. A na trénink jsem samozřejmě musel doběhnout, protože jsem si MHD nemohl dovolit.
HAHAHA. Co to má ten kluk na sobě?!“ začali se mi všichni smát. Ale když se začalo hrát, všechny jsem prodribloval jako nic a vstřelil gól. Pak chvíli na to napřáhl z dálky… a opět branka!

Co jsi zač? A jak ses tady dostal?“ vzal si mě posléze trenér stranou.
Doběhl jsem tady,“ odpověděl jsem.
Zůstal opařený. „Přijď i zítra a dáme ti něco normálního na sebe.

Byl jsem posedlý. V sedm hodin jsem vstával, abych šel trénovat sprinty. Pak v dešti sám na trávníku trénoval dribling levou i pravou nohou. „Luis? Ten kluk nejí, ani nespí. Pořád jenom trénuje. Nic jiného ho nezajímá!“ říkal o mě každému trenér Mustafa.

V šestnácti letech jsem zažíval skvělou sezonu v Real Massama. Vstřelil jsem dvaadvacet branek. A před posledním utkáním mi bylo řečeno, že se na mě má přijet podívat trenér z Benfiky Lisabon. To bylo pro mě něco neuvěřitelného.
V zápase se mi zpočátku moc nedařilo. Ale tři minuty před poločasem jsem prodribloval mezi všemi protihráči včetně brankáře a trefil branku. „Tohle je gól, který mi zařídí kariéru!“ říkal jsem si v tu chvíli.

Luisi, nevím jak ti to říct, ale nikdo z Benfiky nakonec nepřijel,“ řekl mi trenér po utkání.

Nedělal jsi srandu. Byl jsem zničený.

Pár dní na to ale přišel dopis. Ze Sportingu. Byla to pozvánka k tomu, abych s nimi mohl dva týdny trénovat. A v létě 2003 jsem se jim dokonce upsal. A mé finanční problémy tak byly pryč.

Dva roky na to se kolem mě dokonce začali slétat agenti jiných klubů. Jorge Mendes, můj agent, ale ukázal prstem na jediný. Manchester United. Neměl jsem o čem přemýšlet.

V té době tam hrával Cristiano Ronaldo. A Sir Alex Ferguson chtěl to stejné i z Naniho.

Cristiano tehdy navíc bydlel sám v domě, takže jsem se nastěhoval k němu. Což bylo skvělé, protože měl bazén, ping pong a tenisový kurt… A my tak mohli proti sobě denně soupeřit.

 

Ale mám dojem, že mě lidé občas špatně soudí. A to jenom na základě mého vyjadřování emocí. Ale já jsem zkrátka takový. A já věřím tomu, že lidé, kteří neměli nic, načež přišli k bohatství, se změní. Ale takový já nejsem. Já si vždy říkám, že den, kdy zapomeneš, kdo jsi, tak je ten poslední. A já budu už napořád ten kluk, který spal s krysami a ještěrkami a který na svůj první trénink přišel v kožených botách. A kdo klepal na cizí domy a žebral o jídlo. Možná právě díky tomu dokážu být tak odhodlaný a hladový.

FACEBOOK

AKTUÁLNĚ

Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.