PROČ SE PRÁVĚ ALEXANDR VELIKÝ STAL LEGENDOU MEZI ŽIVÝMI?

Mohou za úspěchy Alexandra Velikého na bitevním poli geny? Může za to prostředí, v němž vyrůstal? Nebo měl pouhé štěstí? Patrně se jedná o souhru několika aspektů, které zapříčinily, že právě tento makedonský král se stal jako jeden z mála lidí (či snad jediný) legendou mezi živými.

Alexandr Veliký (356 př. n. l., Pella – 323 př. n. l., Babylón) rovněž známý jako Alexandr III. Makedonský, byl král Makedonie. Rozšířil hranice své říše tažením do Persie a na indický subkontinent, díky čemuž se stal zřejmě největším a nejúspěšnějším vojevůdcem celé historie, který neprohrál žádnou bitvu. V době své smrti ovládal většinu světa známého tehdejším Řekům.

Během jedenácti let nepřetržitých vojenských kampaní Alexandr postupně dobyl Anatolii, Sýrii, Fénicii, Judeu, Egypt, Mezopotámii, Írán (Persii) a Střední Asii. Teprve ve vzdálené Indii ho vlastní vojáci donutili upustit od úmyslu dosáhnout „velkého vnějšího moře“. Po návratu do Babylonu se chystal k dalším výbojům na Arabský poloostrov, odkud chtěl vést své muže na západ (Kartágo a Řím). Těmto smělým plánům však zabránil jeho předčasný skon. Některé zdroje uvádí, že zemřel na chřipku. Jiné razí skutečnost, že byl svými generály při jedné z oslav otráven jedem, na který následujících deset dní umíral.

SPOUŠTĚČE A KATALYZÁTORY MEGALOMANSTVÍ A SEBEDŮVĚRY V OVLÁDNUTÍ SVĚTA

Alexandr Veliký se narodil Filipu II., tehdejšímu makedonskému králi. Už tato skutečnost ho samozřejmě vyslala na cestu, že by se v jeho případě nemuselo jednat o běžného občana tehdejší Makedonie. Za matku měl Olympiadu, o které se tradovalo, že z ní pro její zálibu usínat s hady měl strach i samotný Filip, načež jejich vztah nabýval úrovně mrazu. I z toho důvodu chtěla, aby Alexander nevěřil tomu, že je syn Filipův, nýbrž syn samotného Dia. Odtud by z důvodu sebenaplňujícího proroctví mohly vést sklony povýšenosti nad běžným člověkem a potřebě ovládnout svět.

Je pravděpodobné, že se Olympiadě podařilo Alexandrovi vštípit nenávist nejen ke svému otci, ale k mužům jako takovým. Na jedné z oslav se totiž vůči svému opilému otci ohradil slovy:

 ‚Tento muž vás chce vést z Evropy do Asie, přitom ale nedokáže přejít ani od jednoho stolu k druhému‘.

I z důvodu vlivu matky, která na něj přenesla svůj hněv na muže, tak měl jednak potřebu překonat úspěchy svého otce a především vidět zálibu ve vraždění jiných mužů.

V té době však byly na území tehdejšího Řecka běžné homosexuální tendence mezi muži. Traduje se, že Alexandr miloval svého kamaráda z dětství Hefaistiona, a to až do jeho smrti. Nenávist vůči mužům tedy nemusela nabírat hrůzostrašných podob. Na každý pád ani třemi manželstvími nevyvrátil pro mnohé historiky skutečnost, že Alexandr opravdu nebyl homosexuál (byť tyto tendence byly v tehdejším Řecku opravdu běžné). Pokud by tak opravdu bylo, ve spojení s výchovou matky tak mohl v Alexandrově mysli vzniknout opravdu zajímavý koktejl ve vztahu k vnímání mužů.

Významným katalyzátorem se mohla jevit také skutečnost, že byl vzděláván samotným Aristotelem. Můžeme se domnívat, že to byl právě on, kdo podporoval fantazii a sny Alexandra o ovládnutí světa (na úkor sabotovacích řečí, kterými by jeho sny udusal). Rovněž je velmi pravděpodobné, že to byl právě Aristoteles, který dokázal velmi barvitě přednášet o do té doby pravděpodobně největší řecké legendě, samotném „nesmrtelném“ Achillovi. Měl tak Alexandr v Achillovi vzor, který si dokázal barvitě představit, načež jej motivoval? Nebo se z důvodu výchovy začalo zapojovat ego a chtěl činy legendárního Achilla dokonce překonat?

BITVA U GAUGAMÉL ANEB ‚OPRAVDU JSEM SYN BOŽÍ‘

Jednou z nejvýznamnějších dějin historie lidstva byla bitva u Gaugamél roku 331. př. n. l. Vojsko Alexandra Velikého v ní dosáhlo fantastického vítězství nad Peršany vedenými králem Dareiem III. a událo tak směr, kterým se bude lidstvo dále ubírat. Odkryl prostor pro rozvoj západní kultury – Helénismu – na úkor kultury Perské.

Proč je právě toto vítězství z pohledu Alexandra a jeho snu ovládnout svět tak důležité? Inu možná proto, že vedl vojsko o 45 000 mužích. Perský král Darius III. disponoval armádou o velikosti 250 000 vojáků. Touto bitvou byl doslova zesměšněn. Traduje se, že na rozdíl od Daria byl navíc Alexandr vždy v prvních liniích, přičemž tak šel svým vojákům za vzor. Byli to však oni, kteří mu patrně mnohdy doslova zachránili krk, když se Alexandr dostal do života ohrožující situace. Odtud mohlo plynout Alexandrovo přesvědčení, že je nesmrtelný. Stejně jako legendární Achilles.

Jeho bobtnající megalomanské plány o ovládnutí světa však nekorelovaly s životními cíli generálů. Ti po vstupu na území Indie odmítli dále bojovat. Alexandr možná proto začal trpět alkoholismem. Ten v průběhu času umocnila Hefaistionova smrt. Po návratu do Babylonu byl údajně otráven, neboť plánoval výpravy do Arábie, Kartága a Říma, čehož se už generálové nechtěli účastnit. Byť legendy uvádí, že zemřel na chřipku. Je ale dost možné, že tehdejší kronikáři nechtěli jakkoliv pošpinit velikost Alexandra. Jednoho z mála lidí, ne-li jediného, jež byl považován za Boha ještě za svého života.

Můžeme říct, že byl Alexandr při naplnění svého snu o ovládnutí celého známého světa neúspěšný? Ano. Na každý pád tento jeho neúspěch několikanásobně převyšuje úspěchy jiných tehdejších králů, včetně samotného Achilla.