PRO CO NEJLEPŠÍ ODPOVĚDI SI MUSÍME POLOŽIT CO NEJLEPŠÍ OTÁZKY

Abychom dostali co nejlepší odpovědi, musíme si položit co nejlepší otázky. A kvalitu odpovědí poznáme podle toho, jak moc jsme nad danou otázkou měli tendenci přemýšlet. Pro poukázání na problematiku otázek se můžeme přenést do antického Řecka.

Představme si, že Archimédés právě zjistil, že těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou rovnající se tíze kapaliny stejného objemu, jako je ponořená část tělesa. Je si ale vědom, že doslovným naučením této poučky studenti jeho zákon nepochopí. Byť poučku budou umět nazpaměť. Zcela jej nemusí pochopit ani tehdy, kdy před nimi do nádoby s vodou ponoří několik kamenů, načež se jich zeptá, zda jsme právě byli svědky Archimédova zákonu? A studenti správně kladně zodpovědí. Touto uzavřenou otázkou, tedy otázkou, na níž jsme schopni odpovědět pouze Ano nebo Ne, nedonutíme protistranu nad problémem uvažovat. Neaktivizujeme její mysl.

Archimédes však po svých žácích vyžaduje úplně pochopení problému. A tak se jich zeptá: „Co myslíte, že se stane, když do nádoby s vodou položíme několik kamenů?“ Byť studentům Archimedův zákon doposud nic neříkal, budou prakticky nuceni nad předloženou problematikou přemýšlet. Budou si představovat, co by se tak mohlo stát. Načež celý fyzikální zákon nakonec pochopí.

A v čem se ukrývá kouzlo otázky, jež položil námi vysněný Archimédés? Je otevřená. Tedy lze na ni buď odpovědět způsobem, při němž se rozpovídáme, anebo nás donutí nad jejím zodpovězením fantazírovat.

Dále její možné zodpovězení nefrézuje podsouváním možného řešení. Pokud se totiž člověka zeptáte ‚Jaký máš problém?‘, automaticky touto otázkou podsouváte problém. Který ani nemusí existovat. Pakliže se ale stejného člověka zeptáte ‚Jak se cítíš?‘, dovolujeme tu popsat jeho emoce i pozitivním způsobem. Pokud se tak zrovna cítí.

V Archimédově otázce jsme se rovněž vyhnuli počátečnímu slovu Proč…? Pakliže kupříkladu z pozice rodiče začínáme otázku tímto slovem, dítě budeme mít tendenci se automaticky bránit a vysvětlovat. A neplatí to pouze na prostředí rodiče a potomka, ale prakticky na každou sociální interakci. Ne vždy však je otázka začínající slovem Proč vždy špatná, nicméně je třeba být o této skutečnosti obeznámen.

Námi vysněný Archimédes se ve své otázce rovněž vyhnul negaci. Kdyby se svých studentů zeptal ‚Nestane se tohle… ?‘, opět by tím degradoval snahu studentů přemýšlet nad problematikou, neboť by jim dal možnost odpovědět slovem Ne. Které by takto položenou otázkou významně podvědomě podsunul. O negacích je důležité také vědět, že bychom se jim měli vyhnout nejen při tázání (ať už ve vztahu k sobě samému, či i ostatním), ale při promlouvání jako takovém. Pokud si totiž budete v nějaké stresové situaci říkat ‚Neměj strach‘, automaticky si tím podsouváte skutečnost, že vlastně je, čeho se bát. To lze poukázat i na příkladu následujícího oznámení: Nemyslete na růžovou velrybu. Patrně jste si hybridní růžovou velrybu všichni představili. Byť jsem vám dal jasný rozkaz, ať na ni nemyslíte.

Špatně položenými otázkami si budeme nacházet důvody, proč se nám něco dobrého nemůže stát. Správně položenými otázkami najdeme způsoby, jak se to stane. Abychom dostali co nejlepší odpovědi, musíme si položit co nejlepší otázky.