JAK BÝT ASERTIVNÍ?

Asertivitu lze chápat jako souhru schopnosti a dovednosti prosadit svůj názor či stanovisko. Záměrně píši souhru schopnosti a dovednosti, neboť je do značné míry kultivovatelná (tedy dovednost), avšak se domnívám, že částečně je dána od narození a efektivita práce na tomto aspektu komunikace nemusí být vždy na vysoké úrovni (tedy schopnost). A proč se jedná patrně i o hůře kultivovatelnou schopnost? Patrně proto, že jej do jisté míry ovlivňuje také řada osobnostních rysů, mezi které patří například empatie. I tu lze samozřejmě kultivovat (pracovat na ní), ale domnívám se, že ne každý se narodí se stejnou dávkou této schopnosti.

Asertivita je postavena na určitých základech, mezi které patří například respektování vlastních práv stejně jako práv ostatních a jasného vyjádření potřeby při současném uznání potřeb druhých. Pro potřeby dlouhodobé práce na našem sebevědomí se tedy jeví jako důležité kultivovat i ji. Její vysoká úroveň napomáhá k řešení problémů, přispívá ke stabilizaci interpersonálních vztahů a především vytváří základ pro sebereflexi, čímž vytváří a maximalizuje příležitosti pro osobnostní rozvoj.

Roku 1950 sestavil americký psychoterapeut Andrew Salter žebříček deseti základních asertivních práv, který tvoří (přebráno z Lahnerová, 2009):

1.       Právo sám posuzovat své vlastní chování, myšlenky i emoce a být za ně a jejich důsledky sám odpovědný.

2. Právo nenabízet žádné výmluvy ani omluvy ospravedlňující naše chování.

3.       Právo dělat chyby a být za ně odpovědný.

4.       Právo dělat nelogická rozhodnutí.

5.       Právo měnit svůj názor.

6.       Právo posoudit, zda a nakolik jsme zodpovědní za řešení problémů druhých lidí.

7.       Právo být nezávislý na dobré vůli ostatních.

8.       Právo říci: „Já nevím.“

9.       Právo říci: „Já ti nerozumím.“

10.   Právo říci: „Je mi to jedno.“

Není ale žádným překvapením, že každé právo s sebou nese i povinnosti, které je třeba dodržovat. Protože pokud by tomu tak nebylo, nemluvili bychom o asertivitě, nýbrž o sobectví. Mezi základní asertivní povinnosti tedy patří:

1. Chápat ostatní lidi.

2. Ovládat své emoce.

3. Umožnit jiným chovat se asertivně.

4. Snažit se naslouchat druhým.

5. Vážit si názorů jiných.

6. Naučit se přistoupit na kompromis.

7. Přiznat omyl a napravit ho
 

Jednou z prvních a základních technik, jak v sociálních interakcích působit asertivněji, je užívání techniky zvané feeling talk. Ta je založena na verbalizace našich emocí. Princip této techniky spočívá v tom, že se nikdo na nás nemůže zlobit za to, že cokoliv a jakkoliv prožíváme. Pokud tedy použijete výroky jako ‚Cítil jsem, že to tak bude lepší‘, ‚To se mi nelíbí.‘, ‚Rád bych Vám pomohl(a), ale když na mě křičíte, nemohu se soustředit…‘ prakticky seberete protistraně vítr z plachet. Dávání najevo emocí totiž do značné míry není znak slabosti, ba naopak. Jen sebevědomý člověk se totiž takto může učinit „zranitelným“. Je ale zřejmé, že u mužské populace vyjadřování určitých emocí může být jinými muži vnímáno jako znak kupříkladu nejistoty.

V rámci této techniky se doporučuje také popisování nejen svých vlastních emocí, ale také emocí protistrany. Efektivní je zejména v konfliktech s evidentně manipulativním jedincem. Její princip spočívá v následujícím: pakliže popíšeme emoce protistrany ještě dříve, než si je popíše sama (tedy ještě dříve, než sama užije techniku feeling talk), budeme držet otěže konverzace my. Jako příklad lze uvést výroky jako ‚Vidím, že jste naštvaný..‘, či ‚Nemějte strach…‘. Protistrana bude mít tendence vyvrátit toto naše tvrzení, načež tak ustoupí do defenzívy. Obecně se tedy uvádí, že kdo popíše emoce, ať už své, tak i protistrany jako první, drží otěže sociální interakce. Ne vždy to však musí platit.

Nicméně pokud tuto techniku na nás někdo vytasí coby první, stále se nabízí možnost, jak s nastalou situací pracovat. Lze ji nazvat technikou otevřených dveří, či jednoduše přiznání pravdy protistraně. Svému kritikovi tedy klidně přiznáme, že v tom, co říká, muže být něco pravdy. Pokud tedy zůstaneme u příkladu z popisu emocí ‚Vidím, že jste naštvaný..‘, nabízí se následující: ‚Je pravda, že už jsem byl i klidnější…‘. Protistraně jsme prakticky vzali vítr z plachet a otěže nejen popisování emocí, ale celé konverzace opět držíme my. Dovoluje nám zůstat konečným soudcem sebe samého i toho, co děláme.

Nezastupitelné místo v asertivní komunikaci má také užívání zájmena já. Asertivní člověk by se totiž při obhajobách svých názorů, či myšlenek neměl schovávat za my, nýbrž vystupovat sám za sebe. Tím, že mnoho lidí užívá kupříkladu při komunikaci se šéfem neopodstatněně zájmeno my, dává jasně najevo, že se bojí převzít zodpovědnost za své činy. Načež nepůsobí sebevědomě a tedy ani asertivně. První osobu jednotného číslo je nutné také užívat z důvodu nenapadnutí sebehodnocení protější strany. K tomu může posloužit následující příklad:

Pakliže řeknete kamarádce, že její nová blůzka není pěkná, konstatujete tím fakt. Byť tomu tak být nemusí. A patrně jí to radost neudělá. Pakliže ale řeknete něco ve smyslu ‚Já si myslím, že blůzka... doplňte si sami,“ dáváte najevo pouze svůj názor. Nikoliv fakt, který by kamarádka mohla považovat za objektivní.

Následující komunikační technika spadající pod asertivní chování je vhodná pro situace, kdy po nás někdo (například šéf) vyžaduje úkon, o němž jsme přesvědčeni, že bychom jej dělat neměli. Ať už z důvodu naší nekompetence, či zkrátka z toho důvodu, že by jej měl udělat někdo jiný. Použít však lze prakticky kdykoliv. Jedná se o tzv. dodatečné dotazování. Tedy výroky typu ‚Proč o to žádáte mě?‘, ‚Koho jiného jste ještě oslovili?‘, či ‚Když říkáte, že to spěchá, co konkrétně to znamená?‘ Kromě toho, že tím získáme pro sebe čas, přinutíme tím logicky argumentovat protistranu. Což pro ní mnohdy může být velmi obtížné.