Na otázku „Jaký byl nejlepší den v práci?“ si málokdo vzpomene na dobu, kdy šlo všechno hladce podle plánu. Tyto dny totiž nejsou ničím výjimečné, načež neexistuje důvod pro vyplavení hormonů a následné emoční vazbě k této události.
Většina lidí naopak vzpomíná na projekty, kdy se zdálo, že se kazí úplně všechno. Pamatujeme si, jak skupina zůstala v práci až do tří do rána, kdy jedla studenou pizzu a tak tak stíhala termín. Takové zážitky si pamatujeme jako jedny z nejlepších. A nikoliv kvůli utrpení jako takovému, ale kvůli tomu, že toto utrpení bylo společné. V těchto chvílích se skupina musela semknout. A ve snaze jeden druhému pomoct se nám do těla uvolňuje hormon oxytocin. Jinými slovy, sdílíme-li utrpení, jsme si biologicky bližší.
Ne nadarmo se říká, že sdílená radost je dvojnásobná radost, a sdílené utrpení je poloviční utrpení. Člověk je společenský tvor a prahne po sociálních interakcích, které jsou jednou ze základních potřeb člověka. A díky kterým jsme dokázali přežít.
ŠTÍTKY
AKTUÁLNĚ
Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.
