
Vybavte si nejšťastnější vzpomínku z dobu, kdy vám byly dva roky. Že to nedokážete? Pak je patrně vše v nejlepším pořádku.
Od našeho narození do třetího roku života totiž nemáme plně vyvinutý hipokampus. Tedy část mozku, která je zodpovědná za uchovávání informací z dlouhodobého hlediska. Což je důvodem našeho „okna“ z tohoto období. Zároveň se také jedná o část, která jako z prvních utrpí poškození při Alzheimerově chorobě.
Pokud jste si ale nějakou náhodou vybavili vzpomínku z období mezi vašim narozením a třetím rokem života, patrně se nejedná o vzpomínku, která se skutečně stala. Je totiž běžné, že si člověk na toto období několik „zažitých“ situací zkonstruuje. Stane se tak na základě vyprávění našich rodičů, kdy na naše první roky vzpomínali, či při pohledu na fotografie z této doby. Jedinec si tak do jisté míry vytvoří možnou vzpomínku, která ale může být na míle daleko realitě.
Tyto skutečnosti však nepatrně odporují psychoanalýze Sigmunda Freuda. Ten prosazoval do značné míry správný názor, že události, které se dítěti stanou, významně ovlivňují chování a prožívání jedince v budoucnu. Tedy pokud zažijeme trauma z toho období (např. opakované kárání rodičů před velkým davem), je pravděpodobné, že se v budoucnu budeme bát například obhájit svůj názor před velkým počtem lidí.
Freud však kromě jiného prosazoval léčbu těchto traumat jejich zpětnou analýzou. Na ty si však i psychicky zdravý jedinec jednoduše nemůže být schopen si vzpomenout. Což může být značnou překážkou tohoto směru.
I z toho důvodu se posléze snažili především behavioristé pracovat se strachem a traumaty zcela jinak. To poměrně dobře dokumentuje experiment americké psycholožky Mary Cover Jonesové, která se pokusila vyléčit u tříletého Petra přirozeně vzniklé fóbie z bílých myší, králíků a vlněných předmětů.
Jonesová umisťovala bílého králika stále blíž k Petrovi v době, kdy si hrál s třemi jinými dětmi nebo když jedl (opět příjemný podnět). Strach byl na základě této behaviorální techniky odstraněn.
ŠTÍTKY
AKTUÁLNĚ
Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.