NEJMÉNĚ SPOKOJENÍ JSME KOLEM PADESÁTÉHO ROKU ŽIVOTA

V devadesátých letech minulého století vznikla odnož psychologie, která si říká pozitivní. Zakladateli tohoto směru jsou Martin Seligman (autor knihy Opravdové štěstí) a Mihaly Czikszentmihaly, jež je považován za průkopníka konceptu flow.

Smysl založení tohoto směru byl prostý. Psychologie se jako taková zabývala zejména negativními aspekty lidské duše (stres, deprese, úzkosti, psychopatologie…), což výše uvedeným autorům přišlo přinejmenším zvláštní. A tak, právě od devadesátých let, se začaly jako houby po dešti množit studie zabývající se pozitivními aspekty lidského bytí, mezi které patří emoce jako radost a štěstí, či proces flow, jež je se spokojeností jako takovou velmi spojován.

Nemilou zprávou pro nejednoho člověka je, že životní spokojenost jako taková je až z 50 % determinována geny. Patrně za tím stojí především hustota D2 dopaminových receptorů v části mozku zvané corpus striatum. Bylo zjištěno, že čím větší hustotu těchto receptorů lidé měli, tím snáze a ve vyšší intenzitě se dostávali do flow.

Je však třeba říct, že nikdo se nerodí zcela šťastný a ani zcela nešťastný. Na to ostatně velmi dobře poukazuje následující graf.

Je tedy zjevné, že klíčovým prvkem v subjektivním vnímání štěstí je také pohlížení na problémy jako takové. Nemůžeme totiž zcela ovlivnit to, co se nám stane, ale můžeme ovlivnit naši reakci na tyto události.

Se zajímavými výsledky přišlo také sedm dalších longitudinálních studií. Ty se soustředily na pozorování vnímané spokojenosti napříč celým životem. Kromě toho, že výsledky všech spolu významně korelují, je patrné, že nejméně spokojení jsme kolem padesátého roku života (viz úvodní fotka).

Těžko soudit, co stojí za propadem ve středním věku. Když však jednou Czikszentmihalyho požádali o shrnutí celého konceptu flow do jedné věty, odpověděl: „Šťastný člověk udělá alespoň jednu náročnou věc denně.“

Výše uvedený autor považuje za nejdůležitější pro prožití spokojeného a naplněného života především shledání jakéhokoliv smyslu pro žití samotné. Bez ohledu na jeho bizarnost a jedinečnost. Dodává, že člověk by s tímto smyslem měl být především kongruentní. Tedy že by měl vycházet z něho samotného a měl by v co nejvíce míře uspokojovat co nejvíce jeho potřeb. Včetně potřeby seberealizace. Její uspokojování pak souvisí právě s překonáváním překážek, tedy s ‚děláním alespoň jedné náročné věci denně‘.

S jednou z nejnovějších a nutno podotknout také nejbizarnějších studií přišli vědci ze Švédska. Ti zkoumali vliv speciální přikrývky na spaní, jež byla charakteristická především svou hmotností. Ta tvořila až 10% váhy testovaných. Tedy v případě 80kg člověka se jednalo o osmikilovou „peřinu“.

Nejen tato studie prokázala, že těžké přikrývky mohou pomáhat nejen lidem s nespavostí, ale také pacientům s autismem, ADHD nebo právě, v případě nízké satisfakce s životem, i silnými úzkostmi.

„Bylo to jako u maminky v bříšku,“ znělo několik výpovědí probandů tohoto výzkumu. Že by se jednalo i o důvod snížené míry úzkosti?