JAK SE UTVÁŘÍ NAŠE OSOBNOST?

„Dejte mi na výchovu tucet zdravých dětí a já vám zaručím, že z každého z nich vychovám specialistu, jakého náhodně zvolím – lékaře, právníka, umělce, obchodníka, dokonce i žebráka, či zloděje bez ohledu na jeho talent, sklony i bez ohledu na vlastnosti jeho předků“ (John Watson).

Studie za studií potvrzuje, že největší vliv na tvorbu osobnosti, tedy toho, kým jsme, má prostředí, v němž jsme jako malí vyrůstali. Protože většinu času trávíme coby dětí s rodiči, klíčovou roli hrají právě oni. A to na základě tzv. sociálního učení. Bandura (1977) za součást sociálního učení, které probíhá ve čtyřech rovinách, považuje pozitivní posílení, negativní posílení, neutrální reakce a potrestání.

Pozitivním posílením chápeme odměňování za něco, co se jedinci povedlo. To lze vysvětlit na příkladu malého chlapce, který se mamince zrovna motá v kuchyni. Je velmi pravděpodobné, že velké množství matek zareaguje způsobem, při němž nařkne kluka se slovy, ať se jí tam nemotá, načež chlapec kuchyň opustí. Naopak některé matky využijí této situace – rozpoznají chlapcovu potřebu být v kuchyni – a pověří ho jednoduchými úkoly. Například umytím nádobí, obalením sýru, či uvařením čaje. Po zdárném splnění tohoto úkolu jej pochválí. Proběhne tedy pozitivní posílení chování. Pokud se vás nyní zeptám, u kterého chlapce je vyšší pravděpodobnost, že se z něj stane perfektní kuchař s vlastní restaurací, tak se asi všichni shodneme na druhé možnosti.

Z pozice trenéra a rodiče se právě probíráné pozitivní odměňování (pochvaly, odměny, bonusy…) zdá jako jeden z nejsilnějších nástrojů k motivaci dětí a mládeže nejen do sportu. Zároveň lze ale chápat jako tzv. dvousečnou zbraň, neboť se dítě může stát na pozitivním odměňování závislé. Důsledkem jest potřeba dokazovat, že jsem „dobrý“, nikoliv sobě, ale druhým. Je tedy nezbytné takto směřovat chování pouze zřídkakdy, a především jej zaměřit na proces (aktivitu), nikoliv na osobu či výsledek. Tedy užívat pochvaly typu "dobrá práce" na úkor "jsi šikovná".

Negativním posílením rozumíme takové chování, díky kterému se jedinec vyhýbá trestu (tedy souvisí s jinou rovinou sociálního učení – potrestáním). Ví, že je z nějakého důvodu špatné, že za něj bude potrestán, a tak se radši chová ve vztahu ke společnosti (svému sociálnímu okolí) umírněněji. Tak, aby nebyl potrestán. Nejen z pozice trenéra, ale především z pozice rodiče je nesmírně důležité vědět, že tato rovina směřování chování dítěte má mnohokrát destruktivní následky, co se týče sebevědomí jedince. Opět použijme příklad malého chlapce.

Řekněme, že nyní stojí s maminkou na autobusové zastávce. Chlapec zlobí a pořvává. Pro matku je evidentní, že toto chování ostatním lidem vadí, a tak jej potrestá. Kromě výprasku mu bude také sděleno, že pokud nebude hodný, tak jej ostatní lidé nebudou mít rádi. Chlapec se tak pro příště poučí a pro jistotu nevyrušuje. Toto chování se však, pokud jej vyženeme do extrému, časem promítne do celé osobnosti chlapce a kluk má tak v budoucnu například problém mluvit před skupinou cizích lidí, či jít do konfliktu – stát si za svým vlastním názorem.

Tímto způsobem je tedy část chlapcovy osobnosti potlačena. A protože je část potlačena, jiná naopak „vznikne“. To se může dále dít již zmíněným pozitivním posilováním. Pokud je tedy posléze chlapec „hodný“ a někdo (společnost obecně) jej za to pochválí, vzniká nová část chlapcovy osobnosti (s tou se však nenarodil). Říkejme této části ego. Protože kluk zjistil, že je za určité chování odměňován, bude toto chování opakovat. Tedy bude hodný, respektive takový, jak si jej společnost „vychová“. A stane se závislý na těchto odměnách, které se kupříkladu v životě na sociálních sítích dají projektovat také jako „sbírání lajků“. Kterými krmí své vzniklé ego.

Na základě faktů z oblasti sociálního učení se uvádí, že prostředí, v němž jedinec vyrůstá, má na jeho život větší vliv než geny (in Jarvis, 2006).

Důkazem budiž holčičky Amala a Kamala - nejlépe zdokumentované děti, které byly vychovávány vlky. Na základě této „výchovy“ se naučily chodit pouze po čtyřech, výt na měsíc a s výjimkou strachu neprojevovat téměř žádné emoce. Po jejich nalezení se je misionář Singh snažil přeškolit do normálního života. Zatímco Amalu tato změna stála život, Kamala se v sirotčinci dožila devíti let a dokonce se naučila chodit po čtyřech a mluvit se slovní zásobou čtyřiceti slov. Že vlčí výchova se ale zaryla holčičce pod kůži, dokazuje následující historka zaznamenaná v Singhově deníku: „Když Kamala našla mrtvé kuře a okamžitě s ním běžela do křoví, kde ho snědla – když později vylezla ven, visela jí ještě střeva z pusy.“

Osobnost je tedy silně ovlivněna tím, co se dětem stane v průběhu jejich života (Charlton & Winsler, 1998) a jak jsou ovlivňovány a záměrně, či bezděčně formovány. To za téměř determinující považuje biolog Bruce Lipton, autor knihy Biologie víry. Předpokládá, že v období od třetího trimestru těhotenství až do sedmého roku života žije dítě ve stavu podobnému hypnóze. A vše, co se tomuto dítěti stane, se nahrává do mozku. Z toho vyplývá, že čím lepší programy se jedinci do hlavy „nahrají“, tím lepším člověkem v podstatě bude.

S velmi zajímavými myšlenkami a pohledy k problematice prostředí dítěte a jeho důsledků na charakter přišli Dreikurs a Ferguson (in Nehyba a kol., 2014), když uvedli následující:
- Žije-li dítě v ovzduší kritiky, učí se odsuzovat druhé;
- Žije-li dítě v ovzduší nevraživosti, učí se nenávidět;
- Žije-li dítě v ovzduší výsměchu, učí se nejistotě;
- Žije-li dítě v ovzduší výčitek, učí se pociťovat vinu;
- Žije-li dítě v ovzduší snášenlivosti, učí se být trpělivé;
- Žije-li dítě v ovzduší povzbuzování, učí se smělosti;
- Žije-li dítě v ovzduší oceňování, či se kladně hodnotit druhé;
- Žije-li dítě v ovzduší přímosti, učí se být spravedlivé;
- Žije-li dítě v ovzduší bezpečí, učí se důvěřovat druhým;
- Žije-li dítě v ovzduší uznání, učí se sebedůvěře;
- Žije-li dítě v ovzduší přátelství a lásky, učí se nacházet a projevovat lásku ve světě.