×
HOME O PROJEKTU SLUŽBY ČLÁNKY KONTAKT

JEDNOU BUDU NEJLEPŠÍ NA SVĚTĚ

Je tu jedna silná vzpomínka na dobu, kdy mi bylo sedm let. Ale vidím to, jako by to bylo včera. A má to co dočinění s mou rodinou.

Zrovna jsem začal hrát fotbal. Ale ne na hřišti, ale s mými kamarády na ulici. A když říkám na ulici, nemyslím tím nějakou prázdnou cestu. Myslím tím opravdovou ulici, na které nebyly branky a kdykoliv projíždělo auto, museli jsme přestat hrát. Strašně mě to bavilo. Můj táta byl dokonce i členem realizačního týmu CF Andorinha, a tak mě podpořil v tom, abych to zkusil v jejich mládežnickém týmu. Dělalo mu to radost, tak jsem v tom pokračoval.

Líbila se mi ta pravidla a všechno kolem, i když jsem jim moc nerozuměl. Také jsem se stal závislý na vyhrávání.

 

Při zápasech stával můj táta za postranní čarou. A miloval to. Ale mámu a sestry to vůbec nezajímalo.

Chvílemi to vypadalo, jako by táta byl můj agent. ‚Cristiano vstřelil gól!‘ řekl doma.

Asi byste očekávali reakci ‚No to je skvělé!‘. Ale nepřišla. Fakt to mámu a sestry nezajímalo.

Po dalším utkání se táta vrátil se slovy ‚Cristiano vstřelil dva góly!

Ale zase bez jakékoliv reakce.

No co jsem asi tak mohl dělat? Prostě jsem pokračoval ve střílení branek.

Pak jednou táta přišel domů se slovy ‚Cristiano vstřelil tři branky! Byl neuvěřitelný! Musíte se někdy přijít podívat!‘

Ale já stále vídal za postranní čarou pouze tátu.

 

Až jednoho dne - na tu vzpomínku nikdy nezapomenu – jsem se rozcvičoval, rozhlédl se po okolí a viděl mámu a sestry. Ale netleskaly a nefandily. Pouze na mě mávaly, jako bych byl na nějaké přehlídce. Opravdu vypadaly, jako by nikdy nebyly na fotbalovém zápase. Jenže stejně přišly. Na tom mi v tu chvíli záleželo nejvíce.

Jako by se ve mně něco pohnulo. Byl jsem na sebe pyšný.

 

Tenkrát jsme neměli moc peněz. Život na Madeiře byl docela těžký. Hrával jsem v kterýchkoliv botách, z nichž bratr odrostl. Nebo které mi darovali bratranci. Ale když jsi dítě, tak peníze neřešíš. Zajímají tě jen tvé pocity. A ten den… jsem se cítil milovaný a v bezpečí.

 

Když jsem v jedenácti opustil Madeiru, abych hrál za Sporting Lisabon, zažíval jsem nejtěžší časy v životě.

Ale byla to má příležitost jít si za svým snem. A rodiče mi to umožnili. Pamatuju, že jsem téměř každý den brečel. Stále jsem byl v Portugalsku, ale připadalo mi to, jako bych se odstěhoval do jiné země. I ten jiný akcent mi to zkomplikoval. A to nemluvím o zcela jiné kultuře. Nikoho jsem neznal a cítil jsem se sám. Rodina si mohla dovolit mě navštívit pouze jednou za čtyři měsíce. Fakt jsem se cítil osamělý.

 

Ještě, že jsem měl fotbal. Tou dobou jsem dokázal to, co ostatní členové týmu ne. Vždycky jenom kroutili hlavou. ‚Viděl jsi, co zase udělal? Je neuvěřitelný!

 

No jo, ale co z toho, když je tak malý a hubený,‘ pro změnu říkávali trenéři. A měli pravdu. Fakt jsem byl prťavý. Tak jsem si v jedenácti letech dal předsevzetí. Měl jsem talent, ale musel jsem prostě trénovat daleko více než vrstevníci. V tu chvíli jsem začal trénovat jako ten nejlepší hráč na světě.

Nevím, kde se to ve mně vzalo. Prostě se to nějak zrodilo. Jako když máš hlad. Akorát já ten hlad měl pořád.

Pamatuji, jak jsem se vždy vyplížil z ubytovnu, abych mohl do posilovny. Trochu jsem porostl a zrychlil. A lidé, kteří o mě povídali, že jsem moc malý a hubený na mě najednou koukali, jako by byl konec světa.

 

A v patnácti letech, na jednom z tréninků, jsem se otočil ke spoluhráčům a řekl ‚Jednou budu nejlepší na světě.‘

Trochu se tomu zasmáli. Vždyť jsem nehrál ani za první tým Sportingu. Ale já tomu věřil. Opravdu.

 

V sedmnácti, kdy jsem začal hrát profesionálně, se na mě máma nemohla vůbec dívat. Ne proto, že by nechtěla, ale proto, že to nevydržela. Byly to pro ni nervy. Vždy vydržela jen pár minut a pak odešla. Nedělám si srandu, opravdu odešla. Dokonce ji doktoři předepsali nějaká sedativa pro případ, že by chtěla můj zápas navštívit.

Jednou jsem se ji zeptal ‚Pamatuješ, jak jsi na mě ani nechtěla chodit? ;-) .

 

Tou dobou jsem začal snít více a více. Chtěl jsem hrát za národní tým a Manchester. Bavilo mě se dívat na Premier League v televizi. Byl jsem udivený, jak rychlý fotbal tam je. A ti fanoušci… Tohle mě fakt lákalo. A když jsem se nakonec Manchesteru upsal, byl jsem na sebe pyšný. A myslím, že má rodina také.

Vyhrávání trofejí bylo pro mě emocionální velmi. Pamatuji si na první titul pro vítěze Ligy mistrů ještě v dresu Manchesteru. To mě pohltilo. Pak přišel první Zlatý míč. A další trofeje, už v Realu Madrid.

Tam jsem se chtěl stát klubovou legendou. Za těch osm let jsem vyhrál v podstatě všechno. Ale to je úděl celého Madridu. Pokud nevyhráváš, tak prohráváš. Taková je tam práce.

 

Jenže zažil jsem tam něco speciálního a má to co dočinění s tím, že jsem už otec.

Byl to moment, kdy jsme v Cardiffu naposled vyhráli Ligu mistrů. Jo, přepsali jsme historii, ale stalo se i něco jiného. Přiběhl tam za mnou slavit i můj syn. A nakonec se k němu přidal i syn Marcela. A všichni jsme na tom hřišti drželi trofej pro vítěze Ligy mistrů.

Byla to radost, kterou může popsat jenom otec. Asi bych to přirovnal k tomu, jak jsem tenkrát viděl poprvé na hřišti také mámu a sestry.

 

Když jsme se vrátili do Madridu na Santiago Bernabeu (stadion) oslavovat ten titul, tak tam s námi po hřišti pobíhali právě taky Cristiano Jr. A Marcelito. Sice se jednalo o zcela jiné prostředí, ale mám za to, že těm klukům také bylo úplně jedno, kde se nachází. Stejně jako nám bylo jedno, že pobíháme na ulici.

 

zdroj: theplayerstribune.com

FACEBOOK

AKTUÁLNĚ

Schopnost co nejlepšího uvědomění si, že jsme smrtelní, zvyšuje u člověka úroveň sebevědomí, schopnosti starat se o blízké, či možná paradoxně… snižuje obavy ze smrti.